Agregátor zdrojů

Mgr. Marta Marková
7. 5. 2012

Mnoho křesťanů a následně i církví postupně přijalo názor, že evoluce je dostatečně vědecky dokázána, a že tedy je potřeba dát ji do souladu s vírou křesťana a nějak vyřešit její rozpor s Písmem sv. Když odhlédneme od přírodovědecké stránky otázek evoluce, neboť kromě vědců evolucionistů je též nezanedbatelný počet vědců kreacionistů, a tedy evoluci nelze jednoznačně považovat za vědecky dokázanou, neboť shoda v této otázce zdaleka nepanuje, budeme se zabývat problémem spíše z hlediska teologie a víry.

1) Co říká Bible?

Pokud se podíváme do Bible samotné, nalezneme jako hlavní text, hovořící o počátku světa a života hned na začátku knihu Genesis, která ve svých prvních třech kapitolách popisuje původ světa, života, člověka i hříchu a smrti. Text nenaznačuje, že by se mělo jednat o mýtické vyprávění o věcech, které se ve skutečnosti nestaly tak, jak jsou napsány. Považovat Bohem inspirovaný text Bible za jakési mýtické vyprávění je velmi nebezpečné, neboť kdo určí, které biblické texty jsou mýtické a které ne? Sám čtenář? To by to pěkně skončilo… Samozřejmě, že pisatel textu Gn 3 nemá v úmyslu popsat dění dnešním vědeckým způsobem; to očekávat od starověkého pisatele nemůžeme a ani to nebylo jeho záměrem. Pisatel však velmi srozumitelně popisuje stvoření světa všemohoucím Bohem a ani na okamžik nás nenechává na pochybách, že tento Bůh tvořil mocí svého slova. Bůh řekl, a stalo se. A stalo se to po krocích jasně ukončených (po dnech), nikoliv v kontinuálně jdoucích změnách. Ba co víc, pisatel nás ubezpečuje, že Bůh stvořil vše dobré a že v jím učiněném světě nebylo místa pro smrt. Toto je velice důležitá skutečnost, ke které se ještě opakovaně vrátíme. Do Božího stvoření patří také člověk, jako vrchol tvoření živých bytostí na zemi, patří sem též žena, jako bytost stvořená pro vztah s mužem, patří sem také Boží odpočinutí na konci tvoření. A až poté přichází smrt, jako důsledek selhání člověka.

Závěr: Bible neuvádí ani náznakem, že by Bůh tvořil pomocí evoluce, naopak sděluje, že Bůh tvořil svým slovem, a to v průběhu 6‐ti časových úseků – dnů.

2) Problém smrti

Jedním z hlavních problémů, spočívajících v názoru, že Bůh tvořil pomocí evoluce, je otázka smrti. Pro evoluci je smrt základní podmínkou, neboť bez smrti není evoluce. Evoluce předkládá teorii, že z nižších forem života se kontinuálně v dalších generacích vytvářely nové a nové, respektive lepší s dokonalejší formy, zatímco ty původní, nebo ty, u kterých se něco ve vývoji nepovedlo, vymíraly. Např. savci se mohli vyvinout jen díky tomu, že miliony a 2 miliony jiných, nižších forem života, vymřelo a v každé generaci předalo té další něco nového a lepšího. A nyní se podívejme na problém vymírání. Kdyby totiž Bůh použil ke stvoření současného světa evoluci, pak bychom museli přijmou fakt, že Bůh je tvůrcem smrti, skrze kterou tvořil vyšší živočichy. Bůh tedy není všemohoucím Bohem, který stvoří vše hotové a dobré, jak praví Bible, ale Bohem, který jednak neumí nebo nechce stvořit svět rovnou, ale který (a to zejména), je původcem smrti. A jsme u zásadního bodu: „Milující“ Bůh, je stvořitelem smrti, skrze kterou evolucí tvořil svět. Takže veškeré to utrpení miliard zvířat a miliard lidí v okamžiku a před jejich smrtí je záměrem Božím, neboť tak záměrně postupoval při tvorbě světa. Veškerý zánik života, každá smrt milované bytosti je důsledkem smrti, kterou Bůh sám vytvořil. To je pro biblickou zvěst nepřijatelné a je v naprostém rozporu s výpovědí Bible o Bohu.

Závěr: Myšlenka, že Bůh tvořil evolucí znamená, za záměrně vytvořil smrt, aby jejím prostřednictvím se vyvíjely lepší formy života. Tato myšlenka je pro biblickou zvěst a pro upřímného křesťana nepřijatelná a je v zásadním rozporu s Písmem sv.

3) Kam zmizel hřích?

Jak jsme ukázali, pokud přijmeme myšlenku, že Bůh tvořil pomocí evoluce, pak je také on původcem smrti. V tomto okamžiku se zcela vytrácí pojem hřích. Bible ale hovoří v Gn 3 o tom, že hřích se dostal do světa s neposlušností člověka a až následkem toho byla smrt. Chápání smrtelnosti člověka je pro Bibli jasné, neboť je důsledkem selhání člověka, ke kterému ho navedla bytost, nazvaná had (posléze nazývaná v Bibli satan nebo ďábel). Hřích je jedním ze základních témat Písma sv. a jestliže ho učiníme zbytečným, pak zcela ztratíme smysl biblického poselství, hovořícího o hříchu a spáse. A pokud není smrt důsledkem hříchu, pak samozřejmě není ani důsledkem satanova působení a satan pak zřejmě ani neexistuje… Problémem však je, že pak by i sám Ježíš Kristus zřejmě lhal, neboť tvrdil, že přišel člověka zachránit (spasit) z hříchu a lhali i apoštolové, když tvrdili totéž a když varovali před ďáblem a jeho působením. Nebo je tady pak ještě jedna možnost, že i hřích byl stvořen Bohem…? Ale to snad nikdo věřící nemyslí vážně…

Závěr: Pokud Bůh tvořil pomocí evoluce, pak je zcela zbytečné hovořit o hříchu, který tím pádem neexistuje. Opět se však dostáváme do přímého rozporu s Biblí, která považuje hřích za základní otázku a příčinu smrti.

4) Není potřeba spásy, není potřeba vykoupení v Kristu

Když budeme v úvahách pokračovat, dojdeme k tomu, že uvěříme‐li, že Bůh tvořil pomocí evoluce, pak musíme přijmout také to, že smrt stvořil Bůh, a pak neexistuje hřích ani vina člověka či satana, existuje jen vina Boží, který je původcem utrpení a smrti. Celý Boží plán 3
spasení člověka, jako tvora, který zhřešil, plán, který je hlavním poselstvím Boha člověku, zjeveným v Písmu svatém, je tedy vlastně zbytečný. Neboť není viny člověka, není hříchu, není třeba spasení. Celý Nový zákon, hovořící o spáse člověka skrze oběť Ježíše Krista, Syna Božího pak ztrácí pravdivost a jakoukoliv hodnotu. Když toto věřícímu evolucionistovi povíme, bude se bránit, že to tak není. Ale jeho větší víra v teorii evoluce než v Boží slovo žel k těmto závěrům vede. Apoštol Pavel napsal: Římanům 6:23 ‐ Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. Buď se mýlí apoštol Pavel a s ním i celé Písmo, nebo se mýlí křesťan, věřící ve stvoření skrze evoluci.

Závěr: Pokud neexistuje hřích, neboť Bůh je tvůrcem smrti, pak je zbytečná jakákoliv spása. Není třeba oběti Ježíše Krista a tím pádem vlastně není ze smrti žádného vysvobození. Pak ale nemá cenu se vůbec zabývat Kristovou obětí a vše, co vykonal bylo zbytečné.

5) Vina Boží

Ze všeho, co jsme uvedli, vyplývá, že za smrt a utrpení s ní spojené nese vinu jen jedna bytost, a to Bůh sám. On ji stvořil a on ji použil ke svému záměru vytvořit svět. On je zodpovědný za všechny hrůzy světa. On není mocným Bohem, který vyřkne slovo a věci se dějí (jak nám ho představuje Bible), ale kruťasem, který místo hotového výrobku udělal jen jeho prvotní součástku a pak nechal miliony výrobků zničit, aby někde na konci byl člověk, žel ale nedokonalý, neboť od počátku stvořený jako smrtelný.

Závěr: Bible nám představuje Boha jako milující bytost, nikoliv jako viníka veškerého utrpení a autora smrti.

6) Problém vztahu a hodnoty lidské bytosti

Podle Bible Bůh stvořil člověka, aby s ním mohl mít také vzájemný vztah. Tento vztah, hříchem narušený, přišel překlenout a obnovit sám Syn Boží. Kdyby ale Bůh tvořil pomocí evoluce, pak by netvořil kvůli vztahu. Neboť kolik milionů let by musel čekat, než se z první buňky vyvine člověk, kterého by mohl milovat a který by mohl milovat jeho? A s tím souvisí otázka hodnoty lidské bytosti. Jestliže nás Bůh stvořil s láskou jako bytosti, které ho mají také milovat, pak nás stvořil s nejvyšším úmyslem a máme v jeho očích velkou hodnotu, neboť po našem pádu do hříchu a smrti za nás on sám jde položit život. Aby s námi po vzkříšení mohl dál nekonečně dlouho být. Toto vše ale padá, kdyby tvořil pomocí evoluce.

Závěr: Bůh stvořil člověka z lásky a chtěl s ním mít osobní vztah. Těžko si představit, že to udělal tak, aby musel miliony let čekat na hotového člověka, a to za situace, že je všemohoucí a stačí mu jen lusknout prsty..

Přemýšlet bychom mohli dál. Popřením jedné biblické skutečnosti se nám začne rozpadat mnoho dalších v Bibli uvedených faktů. Jsou pouze dvě možnosti a křesťan se musí pro jednu z nich rozhodnout, pokud nechce, aby jeho víra stála na vratkých, lidmi vymyšlených teoriích. Totiž buď postavit svoji víru skutečně na Bibli, nebo se nechat oslepit moderními a časově pomíjejícími názory.

Skutečně můžeme být Bohu vděčni, že stvořil svět celý hotový a dokonalý, tak jak je v Písmu popsáno a že k tomu nepoužil lidmi vymyšlený evoluční postup. Často zapomínáme, že lidská věda může zkoumat jen lidem dostupné jevy a to, co je za oponou dimenzí našeho lidského světa zkoumat nemůže. Jenže Bůh právě v jiných dimenzích přebývá a odtamtud tento svět stvořil a řídí. Proto je nám mnoho věcí nepochopitelných. Ostatně je to věcí víry. Buď uvěřím Bohu a Bibli, což ale nejde empiricky a tedy vědecky dokázat, neboť mnoho věcí je mimo náš svět. Nebo uvěřím evoluci, kterou též ale nelze empiricky a tedy vědecky dokázat, neboť hovoří o věcech dávno minulých a v současnosti empiricky neověřitelných. Buď je předmětem víry Bůh, nebo člověk. Křesťane, vyber si…

PřílohaVelikost 00514-19.5.2012-proc_neni_prijatelne_tvrzeni_ze_buh_tvoril_skrze_evoluci.doc45 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (1 vote)

Dr John Hartnett

(Z http://creation.com/location-in-universe přeložil M. T. - 12/2011)

Fourierovy analýzy počtu galaxií N(z) propočítané pro oba přehledy velkých galaxií, SDSS a 2dF GRS, naznačují, že galaxie preferují periodický rudý posuv. Existují dva způsoby, jak tato data interpretovat: 1) že ke zmíněnému jevu dochází čistě v prostoru rudého posuvu a je tedy důsledkem nějaké chyby pozorovatele a/nebo ve vesmíru docházelo v minulosti k oscilacím tempa rozpínání, či 2) že jde o skutečný vesmírný fenomén vznikající díky konkrétnímu umístění milionů galaxií na soustředných slupkách s pravidelnými rozestupy. Zmíněná vysvětlení lze ověřovat a prozatímní analýzy hovoří ve prospěch druhé alternativy. Ukáže-li se, že je to tak, bude to znamenat, že naše Galaxie leží asi 125 milionů světelných let od středu největší galaktické superstruktury, kterou kdy člověk pozoroval.

1
Obrázek 1. Sloanova digitální mapa oblohy (SDSS). Všechny body představují galaxie vzhledem k Zemi, která je na vrcholu. Jejich vzdálenosti byly změřeny z jejich spekter; vznikla tak trojrozměrná mapa 3D hluboká 2 miliardy světelných let, na které je každá galaxie znázorněna jedním bodem. Tento obrázek představuje polovinu zveřejněné mapy; na celé mapě je 66 976 galaxií, které leží blízko roviny zemského rovníku, z celkového mapovaného počtu 205 443 galaxií (Zpracovalo Konsorcium pro astrofyzikální výzkum – ARC a Sloanovo centrum pro digitální mapování oblohy – SDSS; odkaz 1).

Robotické dalekohledy už zjistily polohu milionů zdrojů záření ve vesmíru a nasbíraly o nich nejrůznější data. Z nich byly sestaveny mapy ukazující, jak jsou na obloze kolem naší galaxie rozmístěny galaxie další. Na obrázku 1 je jedna taková mapa posetá desítkami tisíc galaxií. Na vrcholu najdeme Galaxii naší, rozsah celé mapy je však obrovský. Mapa je výsledkem jednoho takového průzkumu vesmíru, Sloanova digitálního průzkumu oblohy (SDSS); další mapa vznikla dvoustupňovým průzkumem galaktického rudého posuvu (2dF#1GRS).

Ze zmíněné interpretace také vyplývá přinejmenším to, že nejbližší vesmír, který vidíme kolem sebe, má jedno zvláštní místo, střed, a my jsme v něm či blízko něj.

V jednom nedávném článku (2) jsme já a můj kolega prokázali pomocí Fourierových analýz velikosti parametru rudého posuvu N(z) aplikovaných jak u SDSS tak u 2dF GRS, že galaxie upřednostňují periodický rudý posuv. Z N(z) jsme pak vypočítali diskrétní Fourierovy transformace, určili histogramy propočítáním pozorovaných rudých posuvů galaxií nalézajících se mezi z – δz/2 a z + δz/2 jako funkce rudého posuvu z, kde jsme většinou použili δz = 10^-3. Dostali jsme data pro 427 513 galaxií z pátého datového výstupu SDSS, kde vybírají vzorky dat především z oblasti zhruba od -10 do 70 stupňů rektascenze (RA) od nebeského rovníku.

(rektascenze = úhel mezi deklinační kružnicí hvězdy a deklinační kružnicí jarního bodu. Je to tedy obdoba geografické délky, ve které deklinační kružnice jarního bodu odpovídá greenwichskému poledníku. Jde o jednu z rovníkových souřadnic. Pozn. překl.)

Také jsme obdrželi data pro 221 414 galaxií z 2dF GRS, kde jsou data omezena na oblast dvou stupňů RA symetricky rozdělenou mezi severní a jižní polokouli.

Z analýzy vyplynuly významné rozestupy rudého posuvu s hodnotami Δz = 0,0102, 0,0246 a 0,0448 v SDSS, s významností na úrovni nejméně 4σ (3), a značná shoda se stejnou analýzou z 2dF GRS. Použijeme-li pak Hubbleův zákon (4), tedy předpokládáme-li, že se Hubbleův zákon

2

vztahuje na tyhle galaxie s relativně nízkým rudým posuvem (z < 0.35), aniž bychom vycházeli z nějaké hotové kosmologie, pak závěr, ke kterému dospějeme, zní, že většina galaxií má značnou tendenci vyskytovat se na soustředných slupkách s periodicitami v reálném prostorovém rozložení. To bylo vymezeno směrem od rovníku (1) nahrazením z hodnotou Δz, z čehož vyplynuly pravidelné intervaly radiální vzdálenosti skutečného prostoru Δr. A kombinací výsledků z obou průzkumů dostaneme Δr = 31.7 ±1.8 h^-1 Mpc, 73.4 ± 5.8 h^-1 Mpc a 127 ± 21 h^-1 Mpc, kde Hubbleova konstanta činí H0 = 100 kms^-1 Mpc^-1 a parametr h = H0/100, jak je užívá standardní kosmologie.

V obvyklé analýze, ve standardní kosmologii, se používá prostorová dvoubodová čili autokorelační funkce, aby se definovala nereálná pravděpodobnost (ve srovnání s pravděpodobností očekávanou při náhodném rozmístění), že dvojici galaxií najdeme v daném odstupu. Za tím účelem musíme předpokládat kosmologický princip (5). Pak můžeme odvodit ze zmíněné dvoubodové korelační funkce silové spektrum P(k) (6). Jeho hodnotu předpovídají teorie vzniku velkorozměrových struktur ve vesmíru a srovnává se s hodnotou naměřenou či přesněji řečeno vypočítanou z dat, která máme k dispozici.

Hodnoty silového spektra P(k) využíváme ke stanovování fluktuací měrné hmotnosti na různých úrovních během kosmologického času. Tady platí předpoklad, že díváme-li se zpět do prostoru rudého posuvu, díváme se vlastně zpět v kosmologickém čase, a ve světle kosmologického principu svědčí tedy zmíněné fluktuace měrné hmotnosti prostě o míře uspořádání do trsů v určité minulé epoše (z), jelikož neexistuje žádný zvláštní či upřednostňovaný rámec, ze kterého by se měl vesmír pozorovat.

Derivováním P (k) využíváme funkci window (obvykle Gaussovu) k redukci šumu, který lze pozorovat v hustotě fluktuací jako funkci k nebo 1/Δz. Účinkem je však vyhlazení ‚signálu‘, který hledáme, obsaženého ve ‚špicích‘ v malých intervalech rudého posuvu (1/Δz) . Po použití této metody bez gaussovské funkce window jsme přesto i tak našli významnou periodicitu prostoru rudého posuvu (vlastně prostoru k) v obou sadách dat v intervalech rudého posuvu odpovídajících prvním dvěma shora uvedeným intervalům, tj. v Δz = 0.0102 a 0.0246. Nespojitá Fourierova transformace (FT) nevyhlazených N(z) dat má však mnohem větší citlivost ke zjištění periodicity prostoru rudého posuvu při nižších hodnotách Δz. A třetí významná periodicita rudého posuvu, kde Δr = 127 ± 21 h^-1 Mpc zkoumaná metodou FT, přináší stejné výsledky, ke kterým dospěli Broadhurst et al. (1990) (7) při zkoumání galaxií pole úzkým svazkem paprsků. Posledně uvedená hodnota je všeobecně interpretována jako míra uspořádanosti vesmírných galaxií do trsů.

(galaxie pole = osamocená galaxie, která nepatří k žádné kupě galaxií. Osamocených galaxií je poměrně málo. Na každých 25 galaxií v kupách připadá jedna galaxie pole. Polem se zde rozumí zorné pole. Pozn. překl.)

I my jsme uplatnili počítání přímých párů. Jinou cestou, jak zjistit, zda jsou galaxie odděleny periodickým intervalem rudého posuvu, je vypracovávání histogramů pomocí propočítávání počtu dvojic (Npairs) galaxií, které jsou stejně vzdáleny (Δz) v prostoru rudého posuvu, a pak hledání nadbytečných vrcholů v histogramech Npairs. Jelikož se rudé posuvy měří radiálně směrem od pozorovatele ve středu dění, kolem kterého jsou rozloženy, zjišťuje tahle metoda vzdálenost prostoru rudého posuvu s ohledem na zmíněnou symetrii. Jak se ukázalo, nebyla tak citlivá, ale přece jen zjistila první dvě dříve uvedené vzdálenosti, tj. Δz = 0.0102 a 0.0246.

Nakonec jsme provedli korelační analýzu obou průzkumů. Porovnali jsme N(z) z obou tak, že jsme uměle posunuli rudý posuv itého zásobníku (situovaného mezi zi – δz/2 a zi + δz/2) v jednom průzkumu a znovu propočítali krok za krokem korelační funkci R^2. Podrobnosti viz práci označenou č. 2. Významná prostorová oblast 2dF GRS se do značné míry překrývá s SDSS, takže bychom očekávali, že R^2 pro neposunuté zásobníky bude vykazovat významnou korelaci. To, co jsme zjistili, bylo zajímavé. Zjistili jsme periodicitu korelační funkce R^2 s periodou Δz ≈ 0.027. Jde tu opět o hlavní jasně viditelnou periodicitu rudého posuvu jako na obrázku 1. A tyhle výsledky lze vyložit buď jako důkaz reálné prostorové struktury s naší Galaxií kosmologicky blízko jejího středu nebo jako prostorový důsledek rudého posuvu tam, kde ve vesmíru docházelo v minulých dobách k oscilacím v tempu rozpínání. Tento druhý názor zastává i Hirano et al. (2008) (8); zmínili jsme se o něm v práci uvedené pod č. 2.

Buďto je uvedený jev zcela poplatný rozpínání vesmíru, a jde tedy pouze o prostorový důsledek rudého posuvu, protože rudý posuv má jen jeden rozměr, nebo vyplývá z reálné struktury vesmíru. Protože jsme schopni mapovat pouze radiální složku rudého posuvu, předpokládajíce, že je způsobena pohybem galaxií od nás pryč, pak by bylo pouhým zdáním, že jsou galaxie uspořádány do kruhů (či slupek v 3D prostoru) v důsledku toho, že tempo rozpínání vesmíru v minulosti oscilovalo. Kdyby tomu tak bylo, pak by se nám to jevilo tak, že všechny galaxie uhánějí pryč od středu, a že středem zmíněných kruhů je právě pozorovatel, a ani o kousek mimo to (9).

Slabinou uvedeného pojetí je fakt, že jeho zastánci implicitně předpokládají, že rozložení galaxií ve vesmíru musí být ve velmi velkém měřítku v zásadě náhodné a uspořádané pouze do kosmické sítě vláken a prázdnot, tak jak to postuluje kosmologický princip. Tudíž cokoli jiného, co vidíte, musí být důsledkem nějakého jiného jevu než je reálná struktura prostoru.

„To, co mě opravdu zajímá, je otázka, zda měl Bůh při tvoření světa na vybranou“ – Albert Einstein (10)

*
Obrázek 2. Albert Einstein během přednášky ve Vídni roku 1921 (ve věku 42 let).

Avšak je-li námi zkoumaný jev skutečným projevem prostoru, znamená to, že galaxie se fyzicky nacházejí v soustředných slupkách, které se v rozpínajícím se vesmíru pohybují pryč od nás, kteří jsme ve středu. Z tohohle výkladu rovněž vyplývá, že místní vesmír, který vidíme kolem sebe, má přinejmenším jedno zvláštní místo, střed, a my jsme v něm či blízko něho. Tahle myšlenka je v rozporu s kosmologickým principem, který, jak si jistě vzpomínáte, vychází z předpokladu, že ve vesmíru neexistuje Stvořitel, plán ani účel. Proto tedy myšlenka, že bychom snad mohli žít v centru vesmíru či blízko něho, je naprosto nepřijatelná pro všechny, kdo zastávají ateistické a/nebo nebiblické názory.

Není tak snadné popsat reálnou prostorovou strukturu vesmíru, protože nemáme žádný nezávislý kalibr vesmírných vzdáleností. Takže hledí-li astronomové do mapy podobné té na obrázku 1, vidí ve skutečnosti mapu rudých posuvů a směrů na obloze, ze kterých k nám dorazilo světlo. A pak k tomu, aby zjistili vzdálenost zdrojové galaxie, musí předpokládat Hubbleův zákon.

Může však existovat cesta, jak rozlišovat mezi oběma zmíněnými možnostmi. Jak jsem se již zmínil, pokud střed galaktických struktur o velkých rozměrech se kryje s naší galaxií, znamenalo by to, že máme co dělat s pouhým důsledkem rudých posuvů, a nikoli s podstatnou vlastností reálného prostoru – i když i toto by také nebylo možno dokázat, protože prostě nemáme nezávislý kalibr vzdáleností. Pokud se však střed soustředných galaktických slupek překrývá v prostoru ještě i v jiném bodě, pak to svědčí o reálné prostorové struktuře, a nikoli o pouhém důsledku účinku rudého posuvu v prostoru.

Ve svém druhém článku (11) jsem objevil skutečnou prostorovou superstrukturu, obsahující zřejmě milióny galaxií, ve které byly upřednostňovány galaxie ležící na periodicky prostorově koncentrických slupkách se středem vzdáleném asi 26.86 h^-1 Mpc od nás. Nikdo zatím toto nevyvrátil. Udělal jsem předpoklad, že pro malé rudé posuvy platí, že hledíme na rozložení galaxií v prostoru podle jejich rudých posuvů. Pak jsem vše doplnil o algoritmus, který by uměle posunul střed v reálném prostoru, přepočítal, co všechno by obnášely všechny ty rudé posuvy, kdybychom je nahlíželi z tohoto nového středu, určil N(z), a přepočítal FT z tohoto nového N(z). Pak jsem porovnal hodnotu druhého Fourierova vrcholu (prostorového intervalu rudého posuvu), abych zjistil, kde by měl být skutečný fyzický střed. Ten leží tam, kde se nachází maximum na amplitudě Fourierova vrcholu.

Zjistil jsem, že střed soustředných slupek s Δz ≈ 0.027, které jsou nejlépe patrné z obrázku 1, se nekryje s polohou naší Galaxie v prostoru, nýbrž že leží zhruba o 26.86 h^-1Mpc čili kolem 125 milionů světelných let od nás (za předpokladu, že h = 0.72). To je stále relativně malá vzdálenost v měřítku analyzované velkoprostorové struktury – rozprostírající se na ploše mnoha miliard světelných let.

Blízko středu masivní superstruktury čítající miliony galaxií

Nejsme tu náhodou, nýbrž proto, že Bůh stvořil obyvatelnou Zemi, a proto, že nám chtěl ukázat svou slávu.

Důkazy hovoří ve prospěch těch jevů, které vycházejí z reálné struktury prostoru, protože sférické slupky periodického rudého posuvu nemají střed v naší Galaxii. Kdyby šlo o systematický důsledek zkreslení v důsledku pozorování, očekávali bychom, že středem slupek bude pozorovatel. Třebaže všechny výzkumy ještě neskončily a jsou potřeba další analýzy, máme důkazy o supermasivní reálné prostorové struktuře, možná zahrnující mnoho milionů galaxií, s naší Mléčnou dráhou umístěnou někde poblíž jejího středu, nikoli však ve středu samotném.

Každopádně máme zcela zvláštní místo, duchovně jako střed Boží pozornosti a možná i fyzicky někde blízko středu největší galaktické struktury, kterou kdy člověk ve vesmíru pozoroval. Nejsme tu náhodou, nýbrž proto, že Bůh stvořil obyvatelnou Zemi, a proto, že nám chtěl ukázat svou slávu.

„Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu“ (Římanům 1:20).

Jsou bez výmluvy.

Odkazy

1. For a more detailed and complete map, where luminosity is represented by colour, see: www.sdss.org/news/releases/galaxy_zoom.jpg.
2. Hartnett, J.G. and Hirano, K., Galaxy redshift abundance periodicity from Fourier analysis of number counts N(z) using SDSS and 2dF GRS galaxy surveys, Astrophysics and Space Science 318(1, 2):13–24, 2008; preprint available at: arxiv.org/abs/0711.4885.
3. I.e. Four standard deviations.
4. Hubble law: v = H0 r, where v is the velocity of the expansion of the universe, as determined by the redshift of the galaxies in it. Here redshift z = v/c for small redshifts, where c is the speed of light in vacuum. The distance to the galaxy is represented by r and H0 is the Hubble constant, which has been very difficult to determine but nowadays lies somewhere between 55 and 80 km/s/Mpc.
5. It essentially assumes that the galaxies in the universe are uniformly yet randomly distributed throughout the cosmos on some very large scale. Therefore all observers at all locations in the universe at the same epoch should see the same distribution of galaxies. There are no favoured places. Richard Feynman succinctly describes the problem of the Cosmological Principle:
“ … I suspect that the assumption of uniformity of the universe reflects a prejudice born of a sequence of overthrows of geocentric ideas … It would be embarrassing to find, after stating that we live in an ordinary planet about an ordinary star in an ordinary galaxy, that our place in the universe is extraordinary … To avoid embarrassment we cling to the hypothesis of uniformity.” Feynman, R.P., Morinigo, F.B. and Wagner, W.G., Feynman lectures on gravitation, Penguin Books, London, p. 166, 1999.
6. The power spectrum is essentially the square of the Fourier frequencies in k-space but calculated with a windowing function. Here k=1/Δz is the inverse of the redshift interval.
7. Broadhurst, T.J., Ellis, R.S., Koo, D.C. and Szalay, A.S., Large-scale distribution of galaxies at the Galactic poles, Nature 343:726, 1990.
8. Hirano, K., Kawabata, K. and Komiya, Z., Spatial periodicity of galaxy number counts, CMB anisotropy, and SNIa Hubble diagram based on the universe accompanied by a non-minimally coupled scalar field, Astrophys. Space Sci. 315:53, 2008.
9. This situation would also be indistinguishable from real space structure exactly centred on our galaxy.
10. Einstein made this remark to Ernst Straus, his assistant from about 1950–1953 at the Institute for Advanced Study at Princeton (Holton, G., Einstein’s third paradise, Daedalus, Fall 2003, pp. 26–34; p. 30, www.aip.org/history/einstein/essay-Einsteins-Third-Paradise.pdf, accessed 7 May 2010).
11. Hartnett, J.G., Fourier analysis of the large scale spatial distribution of galaxies in the universe; in: Proceedings of the 2nd Crisis in Cosmology Conference, Potter, F. (Ed.), Port Angeles, WA, ASP Conference Series 413:77–97, 2009.

PřílohaVelikost 00476-22.12.2011-kde_jsme_ve_vesmiru.doc151.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 3 (2 votes)

Creation Wiki
Encyklopedie vědy o stvoření

(Z http://www.creationwiki.org/Homo_erectus přeložil M. T. - 12/2011)

Model Homo erecta ve vestfálském Muzeu archeologie, Německo

Homo erectus je název druhu přidělený lidským fosiliím, o kterých evolucionisté tvrdí, že jsou přechodnými formami mezi australopiteky (lidoopy) a neandrtálci i moderními lidmi. Dosud bylo nalezeno více než 280 fosilních jedinců, kteří jsou řazeni do téhle skupiny (1). Druhové jméno znamená „člověk vzpřímený“ a poprvé je použil Ernst Mayr, aby sjednotil klasifikaci asijských fosilií.

Kreacionisté jsou v podstatě zajedno v tom, že všechny údajné fosilie opolidí jsou ve skutečnosti buď lidoopi nebo běžní lidé. Na jednotlivé druhy taxonomického rodu homo se díváme jako na uměle vytvořené jednotky vymyšlené proto, aby podpořily evoluční teorii; měly by být považovány za pouhé nástroje propagandy. Většina fosilií Homo erectus představuje lidské populace, které žily po globální potopě a babylonské věži, a měly by být považovány za představitele pravých Homo sapiens (2).

Znaky

2-znaky

Ačkoli Homo erectus nebyl dosud přesně popsán, následující znaky jsou všeobecně přijímány (3).

• lebka nízká, široká a podlouhlá
• objem mozkovny 750-1250 krychlových centimetrů
• středový sagitální hřeben
• nadočnicové valy
• postorbitální zúžení
• ustupující čelo
• týlní hrbol
• rozšířená šíjová oblast za účelem upevnění svalů
• obvykle silná lebeční stěna po celé ploše
• mozkovna užší než jařmový oblouk
• masivní líce
• předkus
• masivní čelisti, široká ramena
• chybění brady
• zuby většinou velké
• masivní trup

Problémy

Kolem statutu Homo erectus jako evoluční přechodné formy směrem k Homo sapiens i neandrtálcům vyvstávají některé nevyjasněné otázky. Jde mimo jiné o nedostatek jednoznačných morfologicky odlišných znaků ve srovnání s tím, co máme k dispozici u moderních lidí, a o skutečnost, že Homo erectus žil v téže době jako anatomicky moderní lidé.

Morfologické podobnosti

Jedním ze základních znaků, kterými se údajně Homo erectus odlišuje od moderních lidí, je tlustostěnná lebka, ale až donedávna jsme měli málo dat k objektivnímu posouzení celého problému. Roku 1994 byla proto provedena rozsáhlá srovnávací studie s cílem zjistit, zda je tloušťka lebky relevantním kritériem pro určení fosilií H. erectus (4). Ke zmíněnému účelu byly prozkoumány lebky čtyř moderních populací Homo sapiens; jihočínské, románskobritské, australoidní (tj. australských domorodců, aborižinců), a lebky ze slavných ostatků v australském Kow Swamp - ostatků domorodce datovaných do doby před 10 000 až 30 000 lety. Tyhle moderní lebky byly porovnány se vzorky asijských Homo erectus a takzvaných čínských archaických Homo sapiens tak, že se u všech lebek změřilo sedm antropometrických bodů. I když se tloušťka lebeční klenby moderních Evropanů i Číňanů ve srovnání s Homo erectus podstatně lišila, archaický Homo sapiens se od Homo erectus v žádném ze zmíněných sedmi bodů nelišil. Překvapivější byly rozdíly mezi H. erectus a moderními i dávnými australoidy. Ostatky z Kow Swamp se lišily pouze v jednom bodě, a současní australoidé jen ve čtyřech (5). Brown shrnuje závěry, které z uvedených zjištění vyplývají:

„Teď, když jsou k dispozici data ze srovnání, je nám prakticky jasné, že zahrnuje-li H. sapiens všechny dnešní na světě žijící lidi, jejich předky z mladšího pleistocénu, i „archaického“ H. sapiens jako byl Dali a Xujiayao, pak tloušťku lebeční klenby nelze používat k rozeznávání H. erectus od H. sapiens (4).

3-pánve

Dříve se soudilo, že Homo erectus rodil děti s relativně malým objemem mozku. Z nálezu pánve na obrázku však plyne, že byl vlastně s to rodit děti s obvodem lebky, který se velmi přibližoval k dolnímu konci rozpětí velikostí tohoto obvodu u našeho vlastního druhu (6).

Srovnáme-li objem mozku Homo erectus s Homo sapiens, stírají se morfologické rozdíly ještě více. Homo erectus má objem mozku od 780 krychlových centimetrů do zhruba 1225, zatímco moderní lidé od 700 krychlových centimetrů až do 2200. Z toho vyplývá, že H. erectus se vejde do přirozeného rozpětí velikostí morfologických znaků moderních lidí nejen co do tloušťky lebeční klenby, nýbrž i pokud jde o objem mozku (7). Důkladné srovnávání pak roku 2008 zahrnulo i novorozence, protože díky objevu pánve Homo erectus nyní víme, že děti tohoto údajného druhu mohly mít mnohem větší hlavy, než se dříve soudilo. Podle Sileshiho Semawa, paleoantropologa z Institutu doby kamenné a Univerzity státu Indiana v Bloomingtonu mohly mít děti H. erectus obvod hlavy až 318 mm, což je právě na dolním konci spektra dnešních lidí, jejichž hlavy mají při porodu obvod většinou mezi 320-370 milimetry (6). Prokázalo se rovněž, že i neandrtálci se s objemem mozku od 1200 krychlových centimetrů do 1650 krychlových centimetrů vejdou do rozpětí moderních lidí. Však je také morfologie lebky Homo erectus prakticky totožná s neandrtálci – jen velikost lebek se tu liší (7).

Marvin Lubenow poznamenává:

„Myslím si, že Homo erectus a neandrtálec jsou vlastně totéž: Homo erectus tvoří dolní konec (pokud jde o velikost) kontinua zahrnujícího Homo erectus, raného Homo sapiens i neandrtálce. Rozpětí objemů mozkoven u fosilních lidí je ve shodě s rozpětím objemů mozkoven u moderních lidí“ /8/.

Ohromující podobnost rozmanitých dávných lidských fosilií představuje zásadní překážku pro evolucionisty, kteří se pokoušejí zařadit objevy do různých kategorií. O raných afrických příslušnících Homo sapiens se mluví jako o „afrických neandrtálcích“ a asijské fosilie Homo erectus bývají nazývány „asijskými neandrtálci“. Však také někteří učenci považují neandrtálce za populaci pozdních Homo erectus, když popisují jejich lebky jako „zvětšené a pokročilejší verze lebek Homo erectus“ (7). Jerome Cybulski (Národní muzeum člověka, Ottawa) analyzuje potíže s vymezováním Homo erectus na základě morfologie:

„Může nás vskutku docela zajímat, zda bude kdy dosaženo shody v otázce, které fosilie opravdu patří našemu taxonu, a z jakých morfologických i fylogenetických důvodů je či není možno považovat toho kterého fosilního hominida za Homo erectus (7).

Nevhodný časový rámec

4-graf

Přehled dosud nalezených fosilií člověka. Dokládá srovnatelná data z ostatků připisovaných Homo erectus, anatomicky modernímu Homo sapiens, neandrtálci a raně africkému/asijskému Homo sapiens. Zahrnuti jsou i Australopithecus a Homo habilis (9).

Lebky s rysy podobnými Homo erectus se nalézají po celém světě na místech jako je Evropa, Asie, Austrálie, Indonésie i Afrika. Navíc badatelé prokázali, že fosilie se znaky Homo erectus i Homo sapiens se vyskytují na mnoha lokalitách současně v týchž stratigrafických vrstvách. Tlustostěnné i gracilní (tenkostěnné) lebky se často nalézají pohromadě v týchž stratech, což svědčí o tom, že oba údajně samostatné druhy žily ve skutečnosti v téže době a na týchž místech (5).

V 80. letech 20. století měli paleontologové za to, že Homo erectus žil v době před 400 000 až 1.5 milionu let (Ma), avšak od té doby bylo nalezeno nejméně 140 fosilií, které jsou mladší, než kolik činí dříve uvažované rozpětí, a 32 fosilií, které jsou naopak považovány za starší. Garniss H. Curtis z Kalifornské univerzity v Berkeley určil stáří nejstarších fosilií z Jávy (kde byl nalezen člověk jávský) na 1.81 Ma, a stáří vrstev Java Solo Ngandong na pouhých 27 000 let (10). Existuje nejméně 78 fosilií Homo erectus, které jsou dnes datovány jako mladší než 30 000 let; stáří nejmladší fosilie pak bylo stanoveno na pouhých 6 000 let (11).

Velmi dlouhé období, po které podle zachovaných fosilií pobýval Homo erectus na Zemi, předčí ostatní hominidy natolik, že by to mělo vylučovat jakékoli pojetí, které by řadilo Homo erectus do nějakého evolučního řetězce. Kupříkladu se téměř jednohlasně tvrdí, že se vyvinul z Homo habilis, přestože jsou jejich fosilie přibližně stejně staré (nejstarší fosilie H. erectus pochází z doby před asi 1.95 Ma a nejstarší fosilie H. habilis z doby před něco málo přes 2.0 Ma). Navíc pak koexistovali vedle sebe po celých 500 000 let, po která prý žil Homo habilis (11). Podobné rozpory mezi evoluční teorií a fosilními nálezy jsou často zamlčovány. Marvin Lubenow varuje v knize Kosti sváru (Bones of Contention) před způsobem, kterým evolucionisté prezentují vztah mezi Homo habilis a Homo erectus.

„Termíny jako Homo erectus a Homo habilis užívají paleontologové pro hrubou orientaci ve fosilním materiálu. Je však zřejmé, že argumentují-li evolucionisté daty pro Homo erectus, která se nehodí k fosilnímu materiálu, nebo říkají-li, že Homo erectus se vyvinul z Homo habilis, což datům z fosilního materiálu přímo odporuje, užívají zmíněné termíny manipulativním způsobem bez ohledu na příslušný fosilní materiál. Není nic neobvyklého, najdeme-li na evolucionistických diagramech Homo habilis o něco níže než Homo erectus, což naznačuje, že tu Homo habilis byl dříve“ (12).

Navíc uvažují evolucionisté o tom, že H. erectus žil v téže době jako „raný Homo sapiens“ po celých 700 000 let jeho existence, a v téže době jako neandrtálci po 800 000 let jejich historie. A navíc ke všemu někteří jedinci Homo erectus žili bok po boku s anatomicky moderními lidmi po 2 miliony let (podle evolucionistické chronologie) (13).

Aby se dalo uvažovat o Homo erectus jako o přechodné formě mezi australopiteky a moderními lidmi, musela by data připisovaná fosiliím erectuse zapadat mezi obě zmíněné skupiny s minimálními překryvy na obě strany. Velmi dlouhá doba, po kterou prý H. erectus na Zemi žil, prakticky vylučuje možnost, že by se z něj vyvinul Homo sapiens. Uvedené objevy ilustrují zásadní problémy, se kterými se evolucionistický model potýká. Nejenže totiž z dat vyplývá, že H. erectus žil v téže době jako anatomicky moderní lidé, on také zůstal prakticky nezměněn po téměř dva miliony let.

Neevoluční vysvětlení

Existuje řada neevolučních vysvětlení pro variace zjišťované u některých dávných lidí. Zahrnují genetický drift v malých populacích po babylonském zmatení jazyků, změny vyvolané adaptací na určitou potravu a/nebo podnebí, a změny v tempu zrání kostry. Některé změny by pak mohly být pouhými důsledky drsných životních podmínek bezprostředně po Potopě, které se výrazně lišily od životních podmínek dnešních lidí (5).

Beasley přišel s teorií, podle které za zmíněnou rozmanitost lidských skupin může zřejmě také delší doba dožití vyskytující se u lidí po celosvětové potopě. Následkem uvedené dlouhověkosti zrála kostra raných popotopních lidí déle a jejich lebeční klenby byly tlustší. A s tím, jak se pak v dalších letech výrazně doba dožití u lidí zkrátila, značně ubylo tlustostěnných lebek (14).

Člověk jávský

Člověk jávský byl běžný název pro první fosilie skupiny, která je nyní nazývána Homo erectus. Byl nalezen roku 1891 Eugenem Duboisem, který studoval u Ernsta Haeckela. Dubois pojmenoval svůj nález Pithecanthropus erectus (vzpřímený opočlověk) (15). Člověk jávský je patrně nejznámější lidskou fosilií, a byl důkazem, který poprvé přesvědčil mnoho lidí o tom, že se lidé vyvinuli z dávných předků (16). Od jeho objevení se vedou neustálé spory jak o určení nálezu, tak o datování vrstev, ve kterých byly jeho fosilie nalezeny, i o to, zda vůbec patří témuž druhu.

Homo ergaster

Homo ergaster – lebka Khm-Heu 3733, objevená Bernardem Ngeneo v roce 1975 v Keni.

Někteří tvrdí, že jisté fosilie Homo erectus nalezené ve východní Africe patří ke zvláštnímu druhu zvanému Homo ergaster; jeho druhové jméno je odvozeno ze starořeckého ἐργαστήρ "dělník‘. Mnozí z těch, kdo tento druh přijímají, tvrdí, že je předchůdcem moderního Homo sapiens spíše než erectuse. Tvrdí se, že se H. sapiens pak rozšířil z Afriky do celého světa a nahrazoval tam populace Homo erectus (či archaického Homo sapiens) (17). Tenhle model lidské evoluce je znám jako teorie o původu člověka z Afriky; jinou, soupeřící teorií je teorie multiregionální (18). Zůstává však velmi diskutabilní, zda by měl být Homo ergaster považován za zvláštní druh a nikoli za Homo erectus, jak se mnozí domnívají (19).

„Krátce řečeno, nezdá se, že by se H. ergaster mohl udržet jako zvláštní taxon – a to z několika důvodů. Nebylo prokázáno, že by byl natolik odlišný od erectuse, aby to odůvodňovalo vytvoření nového druhu hominida, a neprokázalo se, že by byl morfologicky bližší modernímu člověku, jak někteří tvrdí. V současné době značí ergaster v podstatě raného H. erectus z Afriky“ (20).

Roku 2002 byla v Etiopii objevena lebka se zřetelnými znaky Homo erectus , která byla datována jako stará 1 Ma (podle evolucionistické chronologie), což podporuje dřívější názor, že erectus žil v Africe v době, kdy se tam prý objevil první Homo sapiens (21). Carl Wieland z CMI (Creation Ministries International) poznamenává, že tenhle objev vrhá jasné světlo na subjektivnost výkladu lidských fosilií a na to, jak se zcela jasně morfologické znaky překrývají u těch fosilií, které jsou často uváděny jako oddělené druhy (22).

Člověk pekingský

Lebka člověka pekingského (replika) v paleozoologickém muzeu v Číně

Další slavný exemplář Homo erectus byl objeven kolem roku 1927 blízko Pekingu v Číně. Někdy se mu říká člověk pekingský a někdy člověk beijingský. Pekingský člověk byl původně řazen do rodu Sinanthropus (Sinanthropus pekinensis), dnes je však řazen k Homo erectus.

Chlapec z Turkany

(1984)

„Přední američtí experti na evoluci lidského mozku Dean Falk z Newyorské státní univerzity v Albany a Ralph Holloway z Kolumbijské univerzity se obvykle přou, ale tentokrát jsou zajedno v tom, že v lebce z východní Turkany známé jako 1470 je přítomno Brocovo centrum (motorické centrum řeči, pozn. překl.). Philip Tobias...významný jihoafrický expert na mozky souhlasí“.

Odkazy

1. ↑ Lubenow, Marvin. Bones of Contention: A Creationist Assessment of Human Fossils. Grand Rapids, MI: Baker Books, 2004. p. 115.
2. ↑ Homo Erectus — A Fabricated Class of 'Ape-Men' by Malcolm Bowden, Journal of Creation, Vol.3, 1988, pp. 152-153.
3. ↑ Lubenow, p. 122
4. ↑ 4.0 4.1 .Brown, P., cranial-vault thickness in Asian Homo erectus and Homo sapiens, in: Franzen, J.L., ed., 100 Years of Pithecanthropus: The Homo Erectus Problem, Courier Forschungs Institut Senckenberg 171, pp. 33–45, 1994.
5. ↑ 5.0 5.1 5.2 How different is the cranial-vault thickness of Homo erectus from modern man? by John Woodmorappe, Journal of Creation 14(1):10–13, April 2000.
6. ↑ 6.0 6.1 Discovery Questions Intelligence of Human Ancestor National Science Foundation, Press Release 08-203, November 18, 2008.
7. ↑ 7.0 7.1 7.2 7.3 Lubenow p. 128
8. ↑ Lubenow p. 127
9. ↑ Lubenow, p. 336
10. ↑ Lubenow, p. 117
11. ↑ 11.0 11.1 Lubenow, p. 119
12. ↑ Lubenow, pp. 120-121
13. ↑ Lubenow, p. 120
14. ↑ Beasley, G.J., Archaic fossil human remains—an update, Journal of Creation 9(2):169–215, 1995.
15. ↑ Perloff, James. Tornado in a Junkyard: The Relentless Myth of Darwinism. Burlington, MA: Refuge Books, 1999.
16. ↑ Lubenow, p. 86.
17. ↑ Homo ergaster Wikipedia, Accessed September 18, 2011.
18. ↑ Out-of-Africa versus the multiregional hypothesis Nature Education, Accessed September 18, 2011.
19. ↑ Homo erectus by Dennis O'Neil. Behavioral Sciences Department, Palomar College, San Marcos, California.
20. ↑ Homo ergaster ArchaeologyInfo.com, Accessed September 11, 2011.
21. ↑ Skull may link pre-humans to modern man Cable News Network, March 22, 2002.
22. ↑ Skull wars: new ‘Homo erectus’ skull in Ethiopia by Carl Wieland, Creation Ministries International, March 22, 2002.

PřílohaVelikost 00475-18.12.2011-clovek_vzprimeny.doc743.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 4 (8 votes)

Václav Dostál

Zcela nestandardně sem zařazuji příspěvek do diskuze ve formě článku, který mi dnes poslal Václav Dostál. Upozorňuji, že je to spíše vyjímečné, abych zde uveřejňoval delší diskuzní příspěvky či odpovědi na ně. Děkuji za pochopení. Pavel Kábrt

Napsal uživatel Regul (bez ověření) dne Čt, 05/03/2012 - 05:55: "Ak bola velka potopa ako je opisovana v biblii, urcite to bola nejaka lokalna potopa mozno na strednom vychode. Treba si uvedomit ze ludia v tych casoch nemali ani len ponatia ze nejake ine svetadiely existuju nie to este to ze zem je gulata."

Někteří věřící si také myslí, že biblická potopa byla lokální událost v Mezopotámii a říkají, že v biblickém příběhu jde hlavně o (morální) ponaučení. Avšak jak si vysvětlit indiánskou pověst o globální potopě, se kterou se bílí lidé po objevení Ameriky setkali? Ledaže by ji přivezli Vikingové, kteří ovšem o tom neměli svou zprávu a setkali se jen s obyvateli Kanady, kdežto Španělé a Angličané po Kolumbově objevu s Indiány Střední a Jižní Ameriky?

Jevy jako kaňony je možné vysvětlit pomalou erozí, ale také náhlou obrovskou potopou. Kdo zažil záplavy na Moravě v r. 1997, pozoroval co voda umí: Ve vyšších polohách zmizely dlouhé úseky silnic; železniční tratě byly "rozřezané" napříč na asi 30m úseky jakoby podle pravítka, zmizely mosty i s velkými betonovými podpěrami, atd. A to pršelo jemně (a nepřetržitě) pouhé tři dny a dvě noci! Jaké obrovské tsunami musely vznikat po nepřetržitém biblickém lijáku!! "Tvář" Země se změnila k nepoznání!

"Reliktne ziarenie, rychlost akou sa od seba galaxie pohybuju, Rozlozenie temnej hmoty... toto vsetko hovori o veku minimalne 14mld rokov. Su to "rock solid" dokazy, tak ako vieme ze zem je gulata a to plati aj o veku zeme."

Podle jen několik desetiletí "pozorovaného" "rozpínání vesmíru" se zpětnou extrapolací usuzuje na stejný jev (přímou úměrnost) po dobu několika miliard let. Je to totéž, jako kdybychom milimetrovou úsečku prodloužili na "přímku" (vlastně také úsečku) dlouhou několik kilometrů. Přímá úměrnost (která je graficky znázorněna přímkou) extrapolovaná z kratičkého úseku (intervalu) vůbec neplyne! Navíc se zjistilo, že ono "rozpínání" je zrychlené – že tedy jde o nelineární (nepřímkovou) závislost! Opakuji: tato závislost se sleduje jen několik desetiletí – extrapolace na miliardy let může vést k parabole, hyperbole, nebo čemukoliv jinému. Dokonce k sinusoidě: což by ovšem znamenalo jistou periodičnost změn "velikosti" vesmíru – a to jak prostorově, tak časově! Jinak řečeno, prostoročas se mohl měnit periodicky – samozřejmě že podle složité (modulované) sinusoidy!

Dále: mikrovlnné záření kosmického pozadí (zvané také "reliktní") nebude pozůstatkem, reliktem Velkého třesku, protože kosmické "pozadí" září i na jiných kmitočtech – na rozhlasových, infračervených, ultrafialových, rentgenových a gama. Tato záření se nedají vysvětlit jako relikt Velkého třesku, ale jako druhy záření, které "vysílá" samotný vesmírný "prostor"! Jsou to sice "jemná" (málo intenzivní) záření, která zachycujeme a měříme s velkými potížemi a pomocí nejmodernějších přístrojů, ale existují! (Pozor: nejde o gama záblesky ani o infračervené záření galaxií!).

"Kontinenty sa pohybuju, ich pohyb vieme zmerat EMPIRICKY (to co kreacionisti stale pozaduju). Z ich pohybu vieme ze afrika a juzna amerika boli kedysi spojene. Z rychlosti pohybu vieme ze boli spojene pred cca 300 milionmi rokov."

Jde rovněž o příliš smělou aproximaci pohybů zemských (litosférických) desek. Podle rychlostí pohybů, měřených jen několik desetiletí se usuzuje, že se pohybovaly téměř stálou rychlostí, tedy podle lineární závislosti – po dobu stovek milionů let! Jde o poněkud kratší "prodloužení" kratičké úsečky na dlouhatánskou přímku. Existuje tedy možnost, že vzdalování kontinentů bylo nejprve velmi prudké a díky tření zemských desek o podkladní "astenosféru" tj. o žhavou vrstvu magmatu (lávy) se pohyb zpomaloval, tedy rychlost vzdalování pevnin klesala. Zda rovnoměrně – s nějakým konstantním zrychlením (vlastně zpomalením) nebo zda nerovnoměrně, to nikdo dosud neví a jen těžko lze předpokládat, že to lidstvo v budoucnu nějak naměří! Vždyť tento pohyb probíhal hodně dávno – jak může být měřen v budoucnosti?

"Z fosilnych nalezov vieme ze na vychodnom pobrezi J.ameriky sa nasli rovnake fosilie aj na zapadnom pobrezi afriky."

Byly však nalezeny fosílie stejných zvířat jak na Jižní Americe, tak na Antarktidě! Ty nasvědčují tomu, že tento "zmrzlý" kontinent byl kdysi v subtropické oblasti! Antarktida a Jižní Amerika se ovšem od sebe vzdalovaly přibližně severojižně, kdežto Ameriky a Euroasie západovýchodně! Pozor: Ovšem podle dnešní polohy a dnešních směrů pohybů! Celý původní kontinent (zvaný Pangea), který do dnešních dnů můžeme "poskládat" ze současných pevnin, vůbec nemusel mít stále tutéž orientaci (jako např. mají Americké kontinenty dnes - tj. severojižně) a už vůbec ne po dobu několika stovek milionů let! Rozštěpení původního kontinentu na ty dnešní nastalo spíše prudkou a energeticky vydatnou příčinou než pomalým tlakem hypotetických kondukčních proudů v zemském plášti: někde "vířících" v severojižní rovině, jinde v západovýchodní rovině! Touto příčinou byl možná dopad velkého meteoritu. Nebo by to dokonce mohla být příčina umělá. Představa, že to způsobili lidé, je ovšem pro evolucionisty absurdní. Copak před miliardami let žili lidé s vyšší vědeckotechnickou úrovní než dnes? Jenže podle kreacionistů to bylo před několika tisíci roky, kdy lidé sice měli vysokou technickou úroveň, zato však velmi nízkou morálku! Čím je větší rozpor mezi těmito dvěma oblastmi, tím horší katastrofa může nastat! Také že nastala a také že nám hrozí v blízké budoucnosti. Tu první katastrofu popisuje kniha Genesis. Tu budoucí Apokalypsa (Janovo zjevení). Záleží i na nás, kdy k tomu dojde. Jestliže bude lidstvo pokračovat v současném běsnění minimálně stejným tempem jako v poslední době, katastrofu (jakoukoliv!) tím uspíší.

"A nie len fosilie, aj zlozenie zeme a druhy zemin to dokazuju. Vek tychto vrstiev radiometricky a ako student je tiez jasny cca 300m rokov." (Zde má asi být velké M, tedy 300M roků, kde to M = mega neboli milion. Malé m označuje „mili“ čili tisícinu).

Cituji z: www.creationtruthoutreach.org/creator.pdf
"Uhlík 14 v ropě, uhlí a diamantech. Evolucionisté rádi tvrdí, že radiometrické datování podporuje evoluční teorii. Uhlík 14 ovšem tomu odporuje. Uhlík 14 má poločas rozpadu 5700 let. To znamená, že každých 5700 let množství uhlíku 14 v čistém uhlíkovém vzorku je zmenšeno na polovinu své původní porce. Po několika stovkách tisíců let veškerý uhlík 14 v jakémkoli vzorku v měřitelné velikosti by měl úplně zmizel. Takže, jestliže uhlí a ropa byly vlastně vytvářeny aspoň před 150 miliony let a diamanty před miliardami let, neexistoval by žádný uhlík 14 v jakémkoli jejich vzorku.

Je nemožné najít vzorek ropy, uhlí nebo diamantů nebo něčeho jiného někde na Zemi bez obsahu nějakého měřitelného množství uhlíku 14. Ve skutečnosti většina vzorků vykazuje věk menší než 50 000 let.

Tak tomu je, shodně s chronologií založené na existenci uhlíku 14, v podstatě u všech sedimentů uhlí a ropy; karbonové uhlí bylo tvořeno méně než před 50 000 lety, ne před 300 miliony lety, jak tvrdí evolucionisté. Jurské ropné sedimenty (mohou být) datovány zpětně méně než 50 000 let, ne konvenčních 150 milionů let požadovaných-uplatňovaných evolucionisty. Problémem ovšem je, že období kratší než 50 000 let neposkytuje dostatek času potřebného pro celou evoluci, údajně probíhající po minulých 300 milionů let."

"Ale mladozemsky kreacionismus je jednoducho rovnake tvrdenie ze zem je rovna doska."

Není! Tvrzení kreacionistů vizte výše - a také vizte jiné články tohoto webu!
Na konec uvedu část sloky jedné „zbožné“ písně: „Zkus Slovo Boží vážně brát - člověkem se stát!“

3. 5. 2012

PřílohaVelikost 00509-3.5.2012-odpoved_regulovi_a_jinym-vaclav_dostal.doc42.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 3.3 (7 votes)

Sépie

Brian Thomas, M. S.

(Z http://www.icr.org/article/6509/ přeložil M. T. – 12/2011. Vyšlo na stránkách ICR 14. prosince 2011.)

Sépie jsou měkkýši vypadající trochu jako olihně. Jejich tělo tvoří vnitřní tvrdá, podpůrná struktura obklopená měkkými orgány; zároveň má sépie měkké orgány i uvnitř zmíněné struktury. Tvrdá a pružná struktura, takzvaná „sépiová kost“, je tvořena umně utkanými prameny biochemického materiálu zvaného chitin promíseného s tvrdým bionerostem zvaným aragonit.

Tým paleontologů našel údajně 34 miliony let starou fosilní sépiovou kost, která měla stále jak původní aragonit tak chitin. To je velmi zajímavé, protože bychom sice mohli očekávat, že se ve fosilním záznamu zachová tvrdý aragonit, nikoli však organický chitin či protein. Chitin, který tvoří cukry propojené pevně do molekulárních řetězců, by se totiž po pouhých několika tisících letech spontánně rozložil a dávno by zmizel.

Badatelé srovnali chitin z uvedené fosilní sépiové kosti nalezený v jílovém nánosu řeky Mississippi s chitinem z moderní sépiové kosti a zjistili, že „došlo ke zkrácení chitinových pramenů,...rozpadu chitosanu [chemicky přeměněného chitinu],...a ztrátě vodíkových vazeb“ (1). Takže chitin se rozpadá, jak bychom vzhledem k jeho biochemii očekávali.

Avšak skutečnost, že se ještě úplně nerozložil, svědčí o tom, že fosilizace postihla zkoumanou sépiovou kost teprve před několika tisíci lety. Kdyby tedy byla uložena během Noemovy Potopy, pak její zčásti rozpadlý chitin zapadá dobře do biblické chronologie.

Badatelé aplikovali také tři různé postupy detekce „původních endogenních ústrojných látek“, které všechny potvrdily přítomnost chitinu. Na internetovém portálu PLoS ONE pak konstatovali, že jejich výsledky „svědčí o zachování polorozpadlých původních organických látek totožných s β-chitinem“ (1).

Zprávy o původním chitinu ve fosiliích jsou vzácné. Není však jasné, zda je tomu tak proto, že se v nich opravdu nevyskytuje, či proto, že ho tam prostě příslušní paleontologové neočekávají – v důsledku čehož ho sotvakdy byť jen zaznamenají.

Totéž se týká radioaktivního uhlíku-14. Jeho přítomnost ve fosilním záznamu zkoumalo jen málo vědců. Podobně jako chitin či proteiny by totiž veškerý organický materiál obsahující uhlík-14 měl zmizet po pouhých několika tisících let spontánního rozpadu. Uhlíku-14 je však plno v uhlí, ropě i ve fosiliích napříč geologickým sloupcem (2,3).

Dalším důvodem, proč nikdo neočekával přítomnost chitinu v sépiové kosti, je skutečnost, že ve vodních ekosystémech ho příslušné bakterie, které se jím živí, rozloží za několik dnů (4,5). Ale i když uchováváme chitin ve sterilním prostředí, spontánně se rozpadá právě tak jako jiné biomolekuly – třeba DNA či bílkoviny.

Navzdory obecně zažité představě, že se fosilie tvořily po miliony let, potvrdily precizní testy provedené týmem publikujícím na PLoS ONE skutečnost, že zkoumaná sépiová kost obsahuje původní endogenní chitin. A to znamená, že ani ona, a velmi pravděpodobně ani veškeré další fosilie nalezené blízko ní, nejsou tak staré, jak tvrdí evolucionisté.

Odkazy

1. Weaver, P. G. et al. 2011. Characterization of Organics Consistent with β-Chitin Preserved in the Late Eocene Cuttlefish Mississaepia mississippiensis. PLoS ONE. 6 (11): e28195.
2. Baumgardner, J. 2003. Carbon Dating Undercuts Evolution's Long Ages. Acts & Facts. 32 (10).
3. Giem, P. 2001. Carbon-14 Content of Fossil Carbon. Origins. 51: 6-30.
4. Boyer, J. N. 1994. Aerobic and Anaerobic Degradation and Mineralization of 14C-Chitin by Water Column and Sediment Inocula of the York River Estuary, Virginia. Applied and Environmental Microbiology. 60 (1): 174-179.
5. Stankiewicz, B. A. et al. 1998. Biodegradation of the chitin-protein complex in crustacean cuticle. Organic Geochemistry. 28 (1-2): 67-76.

PřílohaVelikost 00474-16.12.2011-fosilni_sepie_ma_puvodni_tkan.doc205 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 3 (2 votes)

IF

Brian Thomas, M. S.

(Z http://www.icr.org/article/6508/ přeložil M. T. – 12/2011. Článek vyšel 13. prosince 2011 na stránkách ICR.)

Mnozí lidé jsou přesvědčeni o tom, že fosilie představují organizmy, které zemřely před mnoha miliony let. Ve vědecké literatuře však najdeme tucty dobře zdokumentovaných původních měkkých tkání ve fosiliích. Jelikož laboratorní testy prokázaly, že se organické tkáně rozpadají za pouhých několik tisíc let, rozvířila se kolem zmíněných fosilií bouřlivá diskuze.

Vědci zveřejňující podobné kontroverzní nálezy si užívají dost a dost pronásledování ze strany horlivých obhájců staré Země, i když vycházejí z týchž základních evolucionistických představ. Nyní se dva vědci snaží obejít standardní proces odborného recenzování a uplatnit nová pravidla při zkoumání toho, co se zdá být mumifikovanou kůží na fosiliích hominidů.

Paleoantropolog a výzkumník Lee Berger přišel s myšlenkou, že z jistých fosilií vyhynulých lidoopů objevených blízko Malapy v Jihoafrické republice roku 2008 je patrné, jak vypadal před dávnými časy raný člověk (1). Všiml si totiž, že některé části fosilií jsou mimořádně dobře zachované. V pořadu BBC News pak prohlásil, že „to vypadá jako kůže; je to na správném místě, tam, kde kůže má být – ale neobvyklá tvrzení vyžadují neobvykle přesvědčivé důkazy“ (2).

Proč by však měla být tahle kůže něčím mimořádným? A proč by Berger nemohl prostě referovat o tom, co pozoroval, jak by člověk očekával od nestranného a objektivního vědce?

Místo toho začali Berger a jeho kolega John Hawks z Wisconsinské univerzity v Madisonu s projektem Měkká tkáň z Malapy. Jeho cílem je zapojit do bádání „reprezentativní vzorek širokého okruhu lidí, kteří mají zkušenosti i znalosti, kterými by pomohli pochopit nález měkké tkáně na místě výskytu 2 miliony let starých homininů“ (3).

Projekt usiluje o to dát prostor „otevřené vědě“ a kritizuje „vědu pěstovanou v uzavřeném procesu“, Hawksova webová stránka však tyto pojmy nedefinuje. Zdá se pouze, že Hawks považuje normální pravidla výzkumu a jeho zveřejňování za „uzavřený proces“; i tyhle procesy však umožnily zveřejnění empirických vědeckých objevů učiněných jinými technologiemi, než těmi, které jsou ve světě běžné, a ověřily jejich použitelnost v daném kontextu. Takže mají zmínění dva vědci skutečně námitky vůči praxi zaběhnuté ve vědě či existuje pro jejich projekt jiný důvod?

V úvodu k malapskému projektu Hawks napsal, „Tahle představa [kůže staré dva miliony let] je samozřejmě zarážející. Mnozí čtenáři si jistě vzpomenou, jaké pozdvižení vyvolal nález měkkých dinosauřích tkání před několika lety” (3).

Zdá se, že nový přístup chce pomoci takovým sporům zabránit. Ale protože prostě neexistuje rozumný důvod pro interpretaci originálních měkkých tkání v kontextu milionů let, jejich nová taktika patrně nebude s to „přispět k pochopení celého problému“ či odstranit zásadní rozpor mezi vědeckým pozorováním, prokazujícím nestabilní fosilie měkkých tkání, a na víře založeným historickým konceptem „milionů let“ (4).

Změny v procesu standardního vědeckého recenzování přijatých článků (i když možná mají jiné výhody) zřejmě nebudou s to obejít zřejmou skutečnost, že má-li tahle fosilie „stará dva miliony let“ mumifikovanou kůži, pak prostě není stará dva miliony let.

Odkazy

1. Berger, L. R. et al. 2010. Australopithecus sediba: A New Species of Homo-like Australopith from South Africa. Science. 328 (5975): 195-204.
2. Amos, J. 'Human Ancestor' replicas arrive in London. BBC News. Posted on bbc.co.uk November 16, 2011, accessed November 30, 2011.
3. Hawks, J. Malapa Soft Tissue Project. Posted on johnhawks.net, accessed November 30, 2011.
4. Thomas, B. Fossil Pigment Paints Long Ages into a Corner. ICR News. Posted on icr.org July 21, 2011, accessed November 30, 2011.

PřílohaVelikost 00473-14.12.2011-vzorek_kuze_je_stary_dva_miliony_let.doc374 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 3 (4 votes)

Sestavil Jerry Bergman, PhD.

Výběr akademiků,
vědců a učenců, kteří jsou skeptičtí vůči darwinizmu

(Z http://jerrybergmanphd.com/articles/?p=94 přeložil M. T. – 12/2011. Vyšlo na stránkách Jerry Bergmana 4. listopadu 2011.)

Běžně se tvrdí, že žádný vědec není proti makroevoluci čili darwinizmu (čímž je míněn evoluční naturalizmus čili názor, že variace způsobené mutacemi plus přírodní výběr vysvětlují veškeré formy života). Například Dr. Steve Jones, profesor genetiky na University College v Londýně napsal, že „žádný vědec nepopírá ústřední pravdu Původu druhů (myslí se Darwinova kniha), myšlenku společného původu s modifikací...rostliny, zvířata i všechno ostatní má jediného předka“ (Jones, 2000, str. xvii, xxiii). Další pisatelé nepoužívají slova „veškerý“ a „žádný vědec“, a místo toho tvrdí, že „téměř žádný vědec“ neodmítá darwinizmus, jak jsme ho výše definovali. V jednom článku vyvracejícím „wiccanský kreacionizmus“ autor tvrdil, že

evoluční teorie byla potvrzena do té míry a má tak velkou vysvětlovací sílu, že je dnes ústředním organizujícím principem biologických věd. Moderní biologii si v zásadě mimo kontext evoluce nelze představit, a proto ho bezvýhradně přijímají prakticky všichni vědci pracující ve vědách o životě. Ani vědci ostatních přírodovědných oborů jako je fyzika či chemie ji nikterak zásadně nezpochybňují.

Autor pak činí následující absolutistické prohlášení:

Evoluce je brána jako fakt – a i když se snad můžeme přít o to, jaké byly její konkrétní kroky, shodneme se v každém případě v tom, že proběhla a probíhá, a že vysvětluje různorodost života na naší planetě. Ashtarothovo tvrzení (viz webový odkaz) je pravý opak pravdy, tedy toho, že „téměř žádný vědec nepřikládá váhu jiným vysvětlením původu a pestrosti života – zejména ne kreacionizmu“ (http://atheism.about.com/b/a/063194.htm - vztahuje se k 28. květnu 2004, str. 1).

Tenhle názor není ojedinělým příkladem. Zesnulý Ernst Mayr, profesor zoologie na stolici Alexandera Agassize na Harvardově univerzitě, byl „jedním z nejvlivnějších evolucionistických teoretiků naší doby“ (Ferris, 2001, str. 326). Mayr prohlašoval, že „žádný vzdělaný člověk už nezpochybňuje platnost takzvané evoluční teorie, o které nyní víme, že je prostě skutečností“ (Mayr, 2001, str. 141). A tvrdil to přes 40 let – roku 1967 napsal, že „evoluci přijímají všichni vědci“, a že z tohoto důvodu už není třeba „puntičkářsky vyjmenovávat důkazy pro evoluci“ (Mayr, 1967, str. v). Roku 1971 Mayr tvrdil , že „neví ani o jediném zasvěceném člověku, který zpochybňuje reálnost evoluce“ (Mayr, 1971, str. 49). Ani o jediném člověku! Mayr definuje evoluci, kterou nazývá „darwinizmem“, jako odmítnutí

všech nadpřirozených jevů a příčin. Teorie evoluce cestou přírodního výběru vysvětluje fakt perfektní adaptace všeho živého i jeho pestrost čistě jako výraz schopností hmoty. Už nevyžaduje Boha jako tvůrce či plánovače (Mayr 2001, str. 138).

Mayr dále dodává, že „eliminace Boha z vědy uvolnila místo pro přísně vědecká vysvětlení všech přírodních jevů“ (Mayr 2001, str. 138). Dále Mayr dovozuje, že „vpravdě epochální zásluha“ darwinizmu spočívá v tom, že „tahle teorie vyřazuje potřebu vzývat ‚prvotní hybatele‘ – tedy všechny teleologické síly“ (Mayr 2001, str. 136).

Avšak navzdory podobným prohlášením jsem dokázal celkem snadno sestavit seznam skoro 3000 vědců a profesorů, kteří odmítají darwinizmus definovaný jako variace způsobené mutacemi plus přírodním výběrem a vysvětlující s konečnou platností všechny formy života. Většina zmíněných učenců přitom má doktorát věd v nějakém oboru přírodních věd. A je to jen malý zlomek z odhadovaných 113 000 vědců a akademiků jen v samotných Spojených státech, kteří jsou skeptičtí vůči Darwinovi – podle jednoho badatele z Harvardu (Gross a Simmons, 2006). I Mayr však připouštěl, že evoluce je historickou, nikoli empirickou vědou:

Evoluční biologie je na rozdíl od fyziky a chemie vědou historickou – evolucionista se pokouší vysvětlovat události a procesy, ke kterým už došlo. Zákony a pokusy nejsou vhodnými technikami k vysvětlování takových událostí a procesů. Místo toho člověk konstruuje historické příběhy stavící na zkusmých rekonstrukcích konkrétních scénářů, které vedly k událostem, které se snaží vysvětlit (2001, str. 135).

Pomyslíme-li, že Mayr vidí věci takto realisticky, pak nás tím spíše překvapuje jeho dogmatický postoj, se kterým trvá na nezpochybnitelné, nesporné platnosti darwinizmu. Joseph McInerney, ředitel komise pro zpracovávání osnov biologických věd pro školy, která doporučila učebnici Biologické vědy: z ekologického hlediska, napsal, že

„kreacionisté tvrdí, že ‚vědci nemají jasno ohledně evoluce.‘ To je úmyslné překrucování stavu, který v biologických vědách panuje. Ve skutečnosti přijímají realitu evoluce všichni vědci“ (citováno v Hill, 1996, str. 5,7).

Tento zcestný názor se prosazuje a je přijímán přinejmenším od roku 1922, kdy profesor George Duncan konstatoval, že

Evoluce je skoro všeobecně přijímána všemi vědci jako to nejlepší vysvětlení pro realitu života. Americká asociace pro vědecký pokrok s více než 1400 členy (což zahrnuje většinu vědců Spojených států a Kanady) konstatovala v prosinci 1922 jednomyslně toto: „Žádná základní vědecká teorie není silněji podepřena důkladně ověřenými důkazy než je teorie evoluční. Důkazy pro evoluci člověka plně dostačují pro to, aby přesvědčily všechny významné světové vědce.“...H. F. Osborn z Kolumbijské univerzity píše: „Evoluce už dávno není pouhou spekulací, hypotézou, není už dokonce ani pouhou teorií. Jde o zákon živé přírody vyargumentovaný tak pevně a nezvratně jako zákon přitažlivosti v oblasti nebeských sfér“ (Duncan, 1931, str. 31-32).

Jiní sice uznávají, že existují někteří vědci skeptičtí vůči darwinizmu, ale soudí, že je jich velmi málo. Například Samuel Kounaves tvrdí, že evoluční naturalisté tvoří „99.9999 procenta vědecké komunity“ (Kounaves, 2005, str. 1).

Zdroje členů následujícího seznamu pocházejí především z okruhu mých známých, z lidí angažujících se v kreacionistických organizacích či spolcích pochybovačů o Darwinovi, a z autorů knih s kritickou tendencí. Seznam je velmi kusý, a omlouvám se tímto četným osobnostem, které jsem vynechal. Odhaduji, že kdybych měl čas a prostředky, mohl bych snadno sestavit seznam čítající přes 10 000 jmen. Také jsem členem tří diskuzních skupin, do kterých je zapojeno přes 400 kreacionistů a zastánců inteligentního plánu (ID), a přitom jsem mnohé z nich do svého seznamu nemohl zařadit pro jejich oprávněné obavy z toho, že kdyby se jejich nadřízení dověděli, že sympatizují se zmíněnými organizacemi, mohlo by to negativně ovlivnit jejich kariéru. Do seznamu jsem samozřejmě nezařadil nikoho, kdo by si to z jakýchkoli důvodů nemohl dovolit nebo kdo by mi nedal své výslovné svolení.

Na svém veřejném seznamu mám i tak skoro 3000 jmen včetně zhruba tuctu laureátů Nobelovy ceny, ale bohužel velké množství lidí, kteří by tam mohli být včetně profesorů vyšších odborných škol, odmítlo můj návrh zařadit je na seznam z důvodných obav před možnými represáliemi nebo poškozením své kariéry. Mnozí z těch, kteří nedali svolení k zařazení do seznamu, jsou mladí vysokoškolští studenti zakládající si teprve vlastní existenci nebo pedagogové bojící se, že „vystaví-li se na odiv“, mohlo by to vážně poškodit jejich kariéru. Tomu velmi dobře rozumím. Z tohoto důvodu mám ještě soukromý seznam s více než tisícem jmen.

Mnozí lidé na mém veřejném seznamu jsou vážení profesoři se zajištěnou budoucností učící na křesťanských univerzitách, které chrání jejich akademickou svobodu, se kterou mohou kritizovat darwinizmus, nebo pracují v průmyslu či ve zdravotnictví, kde se hned jejich kolegové nepobouří, zpochybní-li někdo Darwina. Někteří lidé z mého seznamu se dnes na plný úvazek věnují přednášení či psaní o původu života a vesmíru a nejsou už tedy závislí na světském zaměstnání, kterým by si museli vydělávat na chléb. Mnozí další jsou lidmi v důchodu, a tak jim už nehrozí represálie za jejich pochybnosti o Darwinovi. Někteří zase souhlasili se zveřejněním svého jména s podmínkou, že u něj nebude uvedeno jejich současné zaměstnání. Ve svém projektu pokračuji a velmi děkuji všem, kdo mi v mém úsilí, trvajícím nyní již šestý rok, pomáhali. Kontaktoval jsem většinu lidí ze svého seznamu, ale v případě, že zveřejnili knihy nebo články stavící se jednoznačně proti darwinizmu či byli aktivní v různých kreacionistických hnutích a hnutích teorie ID, neověřoval jsem si už většinou jejich názor.

Většina následujících vědců a pedagogů z celého světa (až tenhle seznam zveřejním, mohou být někteří již mrtvi) zavrhuje „darwinizmus“ definovaný takto: víra, že evoluční teorie a teorie o původu ze společného předka mohou vysvětlit veškerý existující i bývalý život. Několik málo z podepsaných přijímá teorii o původu ze společného předka, ale odmítá darwinistické mechanizmy. Téměř všichni lidé z mého seznamu jsou rovněž skeptičtí vůči schopnosti náhodných mutací a přírodního výběru vysvětlit složitost života. Navíc všichni zdůrazňovali, že by se mělo podpořit pečlivé prošetření důkazů svědčících pro darwinizmus. Můj seznam dokazuje, že Mayrovo tvrzení, že „žádný vzdělaný člověk už nezpochybňuje platnost“ darwinizmu podle jeho definice, je nejen nepravdivé, nýbrž i neomluvitelně nezodpovědné. Navíc mnozí z „mých“ vědců, pedagogů i studentů publikovali odborné práce ze svého oboru, někteří z nich mají na kontě nespočet knih a článků. Jeden průzkum (Elliott, 1990) přitom konstatuje, že přibližně polovina tehdejších členů výboru Společnosti pro výzkum Stvoření zveřejnila odborné práce, které citovali jiní vědci. Takže „se zdá oprávněné tvrdit, že většina členů CRS jsou váženými vědci, ne-li přímo kapacitami.“

Seznamy „Darwin Skeptics“ jsou zde: A-C/D-F/G-I/J-L/M-O/P-R/S-U/V-Z

PřílohaVelikost 00472-12.12.2011-vyznamne_osobnosti_skepticke_vuci_darwinovi.doc53 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 2.1 (7 votes)

(Z http://www.answersingenesis.org/articles/2010/06/26/news-to-note-0626201... přeložil M. T. – 3/2012)

S titulkem formulovaným tak, jako by ho napsal zastánce mladé země, přišla tisková zpráva s informací o nové studii ohledně kaňonu texaského jezera Canyon Lake, kde se uvádí, že stoupá počet vědců, kteří se kloní ke geologii katastrofy.

Vědci mladé země jednou způsobili velkou kontroverzi (nepřímo), když tvrdili, že se Grand Canyon vytvořil rychle. Nedávné události však způsobily, že vědci z různých oblastí uznali geologický význam modelu „mnoho vody v krátkém čase“ – což je v rozporu s běžně přijímaným modelem „málo vody během dlouhého času“ užívaným k vysvětlení takových útvarů, jakým je Grand Canyon.

V říjnu 2007 jsme informovali o přetečení jezera Canyon Lake s následným vytvořením soutěsky Canyon Lake Gorge, ke kterému došlo roku 2002 (to ještě News to Note nevycházely). S délkou něco málo přes 2 km a průměrnou hloubkou 7 m je soutěska mnohem menší než Grand Canyon; uvážíme-li však, že se vytvořila za pouhé tři dny mohutných záplav, může přece jen posloužit jako důvod k zamyšlení nad tím, co dovede prudký proud vody.

„Tohle je jeden z mála případů, na kterých si můžeme otestovat modely tvorby kaňonů, protože známe záplavové podmínky, za kterých tenhle kaňon vznikal“, konstatoval Lamb. Závěr, který z jeho výroku vyplývá (i když si toho patrně nebyl vědom), nás poučuje o tom, že vezmeme-li si většinu geologických útvarů, nebyli jsme u toho, když se vytvářely. Každý badatel pak přichází se svou teorií toho, jak se ten který útvar vytvořil – třeba že zde dlouhou dobu, v podstatě konstantně, probíhal určitý přírodní proces, či že Bůh seslal celosvětovou potopu, aby zničil lidstvo.

Nemůžeme zde dnes konstatovat o významu nového kaňonu nic aktuálnějšího než je to, co jsme již sdělili roku 2007: „Může-li jediná povodňová vlna v Texasu vyhloubit za tři dny soutěsku dlouhou dva kilometry a třicet metrů hlubokou, jakou geologickou zkázu by asi způsobila celosvětová potopa – a následné opadání vody – za dobu delší než rok!“

„Kaňon vyhlouben při povodni v Texasu za pouhé tři dny: názorný obrázek dávných povodňových událostí na Zemi a Marsu“

ScienceDaily (21. června 2010) - - V létě 2002 způsobily týden trvající silné lijáky ve středním Texasu přelití jezera Canyon Lake - - záložní nádrže Canyonské přehrady - - přes přepad a jeho rozliv do údolí řeky Guadalupe; vody tam byly úmyslně svedeny, aby se zabránilo protržení hráze přehrady. Povodeň trvající šest týdnů vyrvala v údolí z kořenů naditce i duby a odnášela půdu; zničila jeden most; a rvala z půdy metr široké balvany. Navíc, jako by chtěla ukázat sílu rozběsněných vod, vyhloubila povodeň ve skalním podkladu kaňon dlouhý 2.2 kilometry a hluboký 7 metrů.

Podle nové analýzy povodně i jejích dozvuků - - provedené Michaelem Lambem, asistentem na katedře geologie Kalifornského technologického institutu (Caltech), a Markem Fonstadem z Texaské státní univerzity - - se kaňon vytvořil za pouhé tři dny.

Článek o zmíněném výzkumu vyšel v novém internetovém vydání časopisu Nature Geoscience z 20. června 2010.

Naše tradiční pojetí hlubokých říčních kaňonů jakým je třeba Grand Canyon je takové, že byly hloubeny pomalu s tím, jak pravidelný průtok i občasné prudší proudění řek erodovaly horninu po miliony let.

Tak tomu však vždycky nebývá. „Víme, že některé velké kaňony vyhloubily během dějin Země rozsáhlé katastrofické povodňové události“, říká Lamb.

Bohužel nezanechávají většinou tyhle katastrofické megapovodně - - které zřejmě vyhloubily i rozsáhlé kaňony na Marsu - - skoro žádné výrazné stopy či záznam, aby je bylo možno odlišit od událostí pomalejších. „V moderní době bylo megapovodní velmi málo“, říká Lamb, „a nikdo většinou nebyl jejich svědkem, takže procesu, který provází podobné eroze, ještě dobře nerozumíme“. „Nicméně“, dodává, „důkazy, které o nich máme, jako jsou balvany a ostrovy sedimentů z laminárního proudění, svědčí o přítomnosti náhlých přívalů vody“ - - i když to nevypovídá nic o době jejich trvání.

A právě proto je povodeň z Canyon Lake tak významná. „Tady víme o tom, že k veškeré erozi došlo během povodně“, říká Lamb. „Povodeň trvala několik týdnů, ale doba nejvyšší hladiny - - během které došlo k podstatné části eroze - - trvala pouze tři dny“.

Lamb a Fonstad dospěli k tomuhle závěru s použitím leteckých fotografií oblasti pořízených jak před, tak po povodni, spolu s měřeními topografie oblasti v terénu i měřeními velikosti průtoku během povodně. Pak vypracovali empirický model unášivé kapacity povodně - - to znamená, množství půdy, hornin, balvanů i jiných úlomků materiálů unášených povodní, které vytvořily tento kaňon.

Z analýzy vyplynulo, že tempo eroze kaňonu bylo tak velké, že jediným jeho omezujícím faktorem bylo množství sedimentu, které byly přívaly schopné unést. To je v rozporu s modely aplikovanými běžně na řeky, kdy tempo eroze je limitováno tempem, kterým se rozpadá a je odnášeno příslušné skalní podloží.

Badatelé tvrdí, že erozní tempo bylo v případě Canyon Lake velké proto, že povodeň byla s to rvát a odvlékat masivní balvany (procesem zvaným „oškubávání“) - - což vedlo k vytvoření několika vodopádů vysokých 10 až 12 metrů, které spolu s kanály a terasami urychlily průtok vzhůru k přehradě. Povodni se podařilo vyrvat tyto balvany proto, že skalní podloží pod vrstvou zeminy v údolí už bylo narušeno a rozdroleno.

Obrušování hornin vodami unášejícími sediment - - i když se na celkové podobě kaňonu podílel méně - - vytvořil další znaky, jako třeba obnažené stěny, vývařiště pod vodopády a kapkovité ostrovy sedimentů. Sedimentární ostrovy jsou obzvlášť důležité, říká Lamb, protože „jde o útvary, které vidíme na Zemi i na Marsu v oblastech, kde předpokládáme výskyt rozsáhlých povodní. Je pěkné, že se zde setkáváme s totožnými útvary, které jsme jinde vyložili jako důkazy rozsáhlých povodní.“

Výsledky Lambova výzkumu nám podle jeho názoru nabízejí užitečný vhled do průběhu dávných megapovodní jak na Zemi tak na Marsu, a do původu hlubokých kaňonů, které zanechaly. „Pokoušíme se vybudovat modely erozního tempa, abychom mohli přijít na místa jako je Mars a provést tam kvantitativní rekonstrukce toho, kolik vody tam bylo, jak dlouho tam byla, a jak rychle proudila“, říká Lamb.

PřílohaVelikost 00503-29.3.2012-posmivani_kreacioniste_a_jejich_dalsi_comeback.doc44.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 1 (1 vote)

Timothy R. Stout

(Z http://www.creationresearch.org/members-only/creation_matters/CM16%2005%... přeložil M. T. – 12/2011.)

Často navštěvuji univerzitní areály, abych tam zdarma rozdal kreacionistickou literaturu. Posledně jsem byl jeden den na Purdueově univerzitě a druhý na Univerzitě státu Illinois. Jelikož zmíněnou aktivitu provozuji už celá léta, zvykl jsem si na skutečnost, že pokud si Pán dotyčného člověka nevybere, nezareaguje on či ona na předkládané důkazy, ať už jsou prezentovány sebepřesvědčivěji. Uvedu zde nyní dvě diametrálně odlišné odpovědi, jak jsem je zaregistroval při svých zmíněných návštěvách dvou univerzitních areálů.

První setkání

Hned po ránu jsem na Purdueově univerzitě nabídl výtisk brožurky Jak věda prokazuje, že MUSÍ existovat Stvořitel (Stout, 2010a) mladému muži, kterého jsem potkal. Váhavě ji vzal do ruky, a pak řekl, „Podívejte se, tohle jsou nesmysly.“ Zeptal jsem se ho, zda ví něco o přírodních vědách, a on řekl, „Ano“. Poté, co jsem se ho dovolil, zda ho mohu chvíli doprovázet a po cestě s ním ještě promluvit, zkusil jsem mu vylíčit obsah svého nedávného článku v časopisu Creation Matters nazvaného „Svědectví hmotného života“ (Stout, 2010b).

Především jsem se zmínil o tom, že se biologické chemikálie rozpadají daleko rychleji než aby mohly vůbec někdy spontánně vzniknout. Tohle chování je důsledkem zákonů chemické rovnováhy. Takže kdokoli, kdo chce věřit v přirozený původ života, musí zavrhnout zákony chemické rovnováhy. To je snadné pro někoho, kdo těmhle zákonům nerozumí, ale pro toho, kdo jim rozumí, představuje tahle situace skutečné dilema.

Pak jsem ho požádal, aby se zamyslel nad jedním velmi běžným enzymem, sukcinátdehydrogenázou, kterou tvoří řetězec čítající více než 1100 aminokyselin. Pravděpodobnost, že tato konkrétní aminokyselinová sekvence vznikne náhodou, činí 1 ku 10^1100. Je-li člověk poctivý, musí uznat, že je tato nepravděpodobnost v praxi nepřekonatelná. Takže přírodní výběr prostě nedokáže postupně vygenerovat počáteční formaci života, protože nedokáže vybírat lepší ze dvou nezdarů. Takže věřit v přirozený původ života znamená ignorovat zákony statistiky. To je opět snadné pro toho, kdo těmhle zákonům nerozumí, ale pro toho, kdo jim rozumí, představuje tahle situace skutečné dilema.

Načež jsem ho vyzval, aby se zamyslel nad stroji řízenými informacemi. Živá buňka je v podstatě takovým strojem, který vyžaduje určité hlavní složky k tomu, aby fungoval řádně a spolehlivě od samého počátku. Například od počátku musí být buňka řízena obrovským množstvím perfektně vyladěných kódů (informací). Tenhle kód je však absolutně k ničemu, pokud zároveň s ním neexistuje plně funkční, vysoce spolehlivý dekodér, který je sám o sobě mimořádně složitý. K pohánění zmíněného dekodéru je pak ještě třeba plně funkční energetická soustava. A mohl bych uvést ještě další plně funkční složky.

Nakonec jsem zdůraznil, že v uvedené buňce, stroji poháněném informacemi, musí všechny složky řádně fungovat od samého začátku, nikoli postupně průběhem doby. Jinak buňka nepracuje, tečka, konec příběhu. Je to přesný opak gradualistických evolučních procesů. Proto musí člověk věřící v přirozený původ života zavrhnout základní principy strojů řízených informacemi. A opět, toto není problém pro člověka, který těmto principům nerozumí, ale pro někoho, kdo ví, o co jde, to představuje velké dilema.

Skončil jsem s tím, že věda nám vlastně ukazuje, že přírodní procesy pracují proti evolučnímu původu života; nepodporují prostě takové pojetí. Takže nevznikla-li příroda přírodními procesy, musela vzniknout procesy nadpřirozenými. Jinými slovy, věda nám ukazuje, proč příroda potřebuje Stvořitele.

Zdálo se, že ho to zaskočilo. Pak se zeptal, „Hovoří se o těchto věcech ve vaší brožuře?“ Odpověděl jsem, že ano. Naznačil, že si brožurku přečte pečlivěji, než původně zamýšlel, a pokračoval v cestě. Ušli jsme spolu snad jen 30 metrů, ale tahle krátká vzdálenost stačila na to, abych mu ukázal, že Bůh naplánoval vesmír takovým způsobem, že o Něm vydává svědectví jako o Stvořiteli. Důkazy o tom jsou tak jednoznačné, že kdokoli je ochoten je vnímat, vnímá je. Však také je člověk bez výmluvy, potlačuje-li pravdu a nevidí, jak stvoření svědčí o svém Stvořiteli (Římanům 1:18-20). Chvalte Boha za to, že naplánoval vesmír tak šikovně, že o Něm podává svědectví!

Opačná reakce

Nazítří jsem na Univerzitě státu Illinois použil stejnou metodu přiblížení Boha u dalšího studenta. Také se vyznal v přírodních vědách a byl zapřisáhlým evolucionistou. Uznale pokyvoval hlavou při každé myšlence, kterou jsem pronesl. Na konci rozhovoru však utrousil, „No a co?“ A s těmito slovy odmítl brožurku a odkráčel. Vypadalo to, že jde o typického evolucionistu/ateistu, který je tak oddán svému názoru, že nikdy neuzná platnost důkazů o opaku, ať jsou jakkoli silné.

Takto myslící lidé obvykle bagatelizují jakýkoli důkaz proti svému přesvědčení tak, že si řeknou, „Jelikož o evoluci nelze pochybovat, vím, že se mýlíte. My jsme prostě jen zatím nestačili objasnit všechno. Zatím mám lepší zábavu než Vás poslouchat.“ Jak smutné. Sdělil jsem mu, že přijde den, kdy se skloní před Pánem Ježíšem Kristem a uzná Kristovo panství ke slávě Boha Otce. Bude však pozdě litovat, bude souzen, nikoli odměněn. Jak moc jsem si přál, aby se našlo něco, co bych mu mohl říci, abych ho probudil k Pravdě.

Děláme, co můžeme, abychom shromažďovali argumenty proti tvrzením těch, kdo se staví proti našemu Pánu. Snažíme se vyjadřovat se co nejsrozumitelněji. Děláme všechno pro to, abychom Pána reprezentovali takovým způsobem, který Mu přináší slávu. Nemůžeme však nikdy zapomínat na to, že jsme na Něm zcela závislí v tom smyslu, že pokud On sám nerozsvítí světlo v temnotách bezbožného srdce, my sami nezmůžeme nic (2. Korintským 4:6). Můžeme předkládat důkazy, ale jedině Bůh může způsobit, že se ujmou a vyraší (1. Korintským 3:7). Vzhledem k těmto skutečnostem nám nezbývá než spoléhat na Boha, že zapracuje v srdcích těch, se kterými mluvíme, a vyjasní jim problémy, aby nespoléhali jen na své vlastní síly.

Literatura

Stout, T. 2010a. How Science Shows There MUST be
a Creator. Retrieved November 2, 2011 from
www.creationtruthoutreach.org/creator.pdf

Stout, T. 2010b. Without excuse! The testimony of
physical life. Creation Matters 15(5):6.

PřílohaVelikost 00471-10.12.2011-bez_vymluvy_-_reakce_na_svedectvi.doc44 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (3 votes)

*12. února 1809 - †19. dubna 1882/12. února 2009 (200)/19. dubna 2012 (130)

Brian Thomas, M. S.

(Z http://www.icr.org/article/6680/ přeložil M. T. – 2/2012. Článek uveřejněn na stránkách ICR 23. února 2012.)

Charles Darwin se narodil 12. února 1809, ale „Darwinův den“ 12. února 2009 slavilo jen málo lidí. Jeden texaský novinář si stěžoval na tuto malou pozornost i na skutečnost, že 40 procent Američanů věří v kreacionizmus a zhruba třetina Texasanů věří v to, že lidé a dinosauři žili v téže době.

V rubrice s názory čtenářů v časopisu San Marcos Mercury napsal Lamar Hankins:

Čekám na shodu expertů v otázce toho, co platí... Evoluční biologové i jejich kolegové z příbuzných oborů se shodují v tom, že evoluční teorie je mimo veškerou pochybnost dokázána. Jelikož nejsem biologem, myslím, že je rozumné přijmout tenhle vědecký závěr, že evoluční teorie je pravda (1).

A dodal, „Nikdo nemůže ověřit, zda Bůh stvořil Zemi a všechny její obyvatele za šest dní před 10 000 lety. To, co víme, je, že dnešní empirické důkazy svědčí o tom, že organizmy existují na Zemi už 3.5 miliardy let“ (1).

Z dějin však víme, že vzájemná shoda odborníků může být chybná. Navíc Hankinsova tvrzení ignorují fakt, že mnoho badatelů otevřeně přiznává, že se evoluční teorie potýká s celou řadou problémů (2).

Lze-li testovat víru, že „organizmy existují na Zemi 3.5 miliardy let“, proč potom nelze také týmiž technikami otestovat „víru, že Bůh stvořil Zemi“ před několika tisíci lety? Vědci by potřebovali stroj času, aby opakovanými pozorováními zjistili, která z obou teorií je pravdivá. Ale oba zmíněné modely lze otestovat nepřímo, vzájemným srovnáním, bez stroje času. Mnoho Američanů a mezi nimi řada vědců podepsali Manifest nesouhlasu vědců s darwinizmem, otestovali evoluční model a zjistili, že je nevyhovující (2).

Kdyby však evolucionisté měli připustit, že kreační model lze testovat, zkoumat a uvažovat o něm, pak by se museli vzdát své „převahy“ v celé debatě a riskovali by, že ztratí svůj taktický argument „nestydíte se za svou nevědomost“? Evolucionisté se raději stvoření vysmívají, než aby ho seriózně zkoumali, a soudě podle statistických údajů, které citoval Hankins, myslící Američané tuto taktiku poznají. Asi by víc těchto Američanů přijímalo ochotněji evolucionistické názory, kdyby byly opřeny o dostatečně pádné důkazy.

Záplava pochyb však oprávněně nahlodává materialistický příběh o původu vesmíru i života. Tenhle příběh totiž tvrdí, že veškeré jsoucno vzniklo bezdůvodně z nicoty, že hvězdy a planety se uspořádaly z prachových oblaků, aniž by existoval někdo, kdo by všechny procesy s tím spojené řídil, a že živé buňky vznikly z anorganické hmoty navzdory faktu, že život nikdy nevzniká z anorganických chemikálií, ani v přírodě, ani v té sebelépe vybavené laboratoři.

Proč nebyl Darwinův den v Americe masově oslavován? Ne proto, co Američané o evoluci nevědí, ale proto, co o ní vědí.

Odkazy

1. Hankins, L. W. Freethought San Marcos: A solution to the post-Super Bowl blahs. San Marcos Mercury. Posted on smmercury.com February 7, 2012, accessed February 13, 2012.
2. A Scientific Dissent from Darwinism. Discovery Institute. Posted on discovery.org, accessed February 13, 2012.

PřílohaVelikost 00491-25.2.2012-proc_probehl_darwinuv_den_bez_fanfar.doc112.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (3 votes)

Fotografie Gary Roberts

Creation Ministry International

(Z http://creation.com/two-tone-twins přeložil M. T. - 1/2012)

Na těchto stránkách je článek o podobném případu, kdy se černým rodičům narodilo bílé dítě, je to zde: http://kreacionismus.cz/content/zahada-genetiky-%E2%80%93-bile-dite-cern...

Věřte či nevěřte, ale tahle dvě krásná děvčátka jsou dvojčata. Narodila se v dubnu 2005 v Nottinghamu, Velká Británie; modrookou Remee (na fotografii vlevo) bychom nazvali ‚běloškou‘, zatímco mnozí lidé by označili její hnědookou sestřičku, Kian, za ‚černošku‘ (1).

Obě děvčátka se brzy ocitla v centru značné pozornosti médií. Novinové články referovaly o tom, že oba jejich rodiče (foto níže), Kylie Hodgsonová a Remi Horder, ‚mají bílé matky a černé otce‘ (2).

Zmíněná dvě děvčátka nám pomáhají odpovědět na jednu z otázek, která trápí lidi v souvislosti s Biblí. Byl-li zde na počátku jen jeden muž a jedna žena, kde se tu pak vzaly všechny ty ‚rasy‘ s ‚odlišnou barvou pleti‘? Remee a Kian dokazují, že je to prostě genetická záležitost – sejdou-li se ty pravé geny, mohou se v jediné generaci objevit veškeré možné varianty vzhledu i barvy pleti (3).

Photo by Gary Roberts,

Takže byli-li Adam a Eva zhruba středně hnědí díky směsi ‚světlých‘ a ‚tmavých‘ genových informací podobně jako rodiče Remee a Kian, mohli bychom tak vysvětlit přítomnost všech odstínů barvy pleti od těch nejtmavších až po ty nejsvětlejší u jejich dětí i v budoucích generacích.

Kian a Remee jsou také dokladem biblické pravdy o tom, že jsme všichni příbuzní – všichni patříme do jedné rodiny založené Adamem a Evou i Noemem a jeho rodinou, přesně tak, jak to praví Bible.

Odkazy a poznámky

1. Laing, L., Twins in a million, The Sunday Mail (Brisbane), 12 March 2006, str. 3
2. ABC News, Jedno z dvojčat je bílé, druhé černé – oba rodiče dvojčat mají bílé matky a černé otce, abcnews.go.com/GMA/story?id=1813509, 19. září 2006.
3. Pigment odpovědný za ‚barvu‘ pleti se nazývá melanin. Máme-li mnoho tohoto pigmentu, jsme velmi tmaví (‚černí‘). Pokud ho máme málo, naše pokožka bude světlá. Viz Kniha odpovědí na otázky kolem Stvoření, kapitola 18: ‚Jak vznikly jednotlivé „rasy“?‘, Creation Ministries International, Brisbane, Austrálie, 2006.

(Článek je též k dispozici v albánštině, čínštině (zjednodušené), čínštině (tradiční) a v urdštině (psané arabským písmem))

PřílohaVelikost 00481-23.1.2012-dvoubarevna_dvojcata.doc70.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)

Fotografie Gary Roberts

Creation Ministry International

(Z http://creation.com/two-tone-twins přeložil M. T. - 1/2012)

Na těchto stránkách je článek o podobném případu, kdy se černým rodičům narodilo bílé dítě, je to zde: http://kreacionismus.cz/content/zahada-genetiky-%E2%80%93-bile-dite-cern...

Věřte či nevěřte, ale tahle dvě krásná děvčátka jsou dvojčata. Narodila se v dubnu 2005 v Nottinghamu, Velká Británie; modrookou Remee (na fotografii vlevo) bychom nazvali ‚běloškou‘, zatímco mnozí lidé by označili její hnědookou sestřičku, Kian, za ‚černošku‘ (1).

Obě děvčátka se brzy ocitla v centru značné pozornosti médií. Novinové články referovaly o tom, že oba jejich rodiče (foto níže), Kylie Hodgsonová a Remi Horder, ‚mají bílé matky a černé otce‘ (2).

Zmíněná dvě děvčátka nám pomáhají odpovědět na jednu z otázek, která trápí lidi v souvislosti s Biblí. Byl-li zde na počátku jen jeden muž a jedna žena, kde se tu pak vzaly všechny ty ‚rasy‘ s ‚odlišnou barvou pleti‘? Remee a Kian dokazují, že je to prostě genetická záležitost – sejdou-li se ty pravé geny, mohou se v jediné generaci objevit veškeré možné varianty vzhledu i barvy pleti (3).

Photo by Gary Roberts,

Takže byli-li Adam a Eva zhruba středně hnědí díky směsi ‚světlých‘ a ‚tmavých‘ genových informací podobně jako rodiče Remee a Kian, mohli bychom tak vysvětlit přítomnost všech odstínů barvy pleti od těch nejtmavších až po ty nejsvětlejší u jejich dětí i v budoucích generacích.

Kian a Remee jsou také dokladem biblické pravdy o tom, že jsme všichni příbuzní – všichni patříme do jedné rodiny založené Adamem a Evou i Noemem a jeho rodinou, přesně tak, jak to praví Bible.

Odkazy a poznámky

1. Laing, L., Twins in a million, The Sunday Mail (Brisbane), 12 March 2006, str. 3
2. ABC News, Jedno z dvojčat je bílé, druhé černé – oba rodiče dvojčat mají bílé matky a černé otce, abcnews.go.com/GMA/story?id=1813509, 19. září 2006.
3. Pigment odpovědný za ‚barvu‘ pleti se nazývá melanin. Máme-li mnoho tohoto pigmentu, jsme velmi tmaví (‚černí‘). Pokud ho máme málo, naše pokožka bude světlá. Viz Kniha odpovědí na otázky kolem Stvoření, kapitola 18: ‚Jak vznikly jednotlivé „rasy“?‘, Creation Ministries International, Brisbane, Austrálie, 2006.

(Článek je též k dispozici v albánštině, čínštině (zjednodušené), čínštině (tradiční) a v urdštině (psané arabským písmem))

PřílohaVelikost 00481-23.1.2012-dvoubarevna_dvojcata.doc70.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)

David Klinghoffer

(Z http://www.evolutionnews.org/2012/03/the_most_produc057081.html přeložil M. T. - 3/2012. Vyšlo 5. března 2012.)

V biologii a ostatních oborech je rozsah antidarwinovských názorů velmi podhodnocen, protože se pozornost soustřeďuje jen na hnutí Inteligentního plánu (ID). Jenže také existuje značný počet badatelů, kteří odmítají konvenční evoluční učení, přestože odmítají i ID. Podíváme-li se do vydání Science z 2. března 2012, tak zjistíme, že „nejvíce tvůrčí a nejvlivnější mikrobiolog ve Francii“, Didier Raoult z univerzity v Aix-Marseille, je zuřivým pochybovačem o Darwinovi.

Kontroverzní přímočarý Raoult zveřejnil minulý rok populárněvědeckou knihu, která bez obalu prohlašuje, že Darwinova evoluční teorie je chybná.

Kniha se jmenuje Dépasser Darwin (Po Darwinovi):

„Darwin byl knězem“, říká Raoult, a tvrdí, že koncepce stromu života, kterou Darwin navrhl, je inspirována Biblí. „Je stejně tak simplicistní“. Raoult zpochybňuje také některé další principy moderní evoluční teorie včetně důležitosti přírodního výběru. Konstatuje, že moderní objevy v genetice ukazují, jak dochází k výměně genů nejen mezi různými druhy mikroorganizmů, nýbrž i mezi mikroby a složitými organizmy, například v lidském střevě. Raoult tvrdí, že to znamená, že stvoření zcela nových druhů de novo je možné, a že by měl být Darwinův rodokmen života nahrazen sítí vzájemně propojených druhů.

Jeden jeho kritický kolega má strach, že Raoult dává „střelivo kreacionistům“, zatímco jinde je citován šokující názor Eugene Koonina, že Raoult „zachází trochu daleko“. Jak to zjistíte? Protože „Darwinova teorie platí, ale není úplná. Nevztahuje se na evoluci mikroorganizmů.“

Ale mikroorganizmy jsou po většinu dějin převládající formou života na zemi. Prohlášení o tom, že darwinizmus neumí vysvětlit jejich evoluci, z úst evolucionisty, to je přiznání, které vám bere dech.

Není tedy divu, že se o Raoultových názorech pochybuje. To jenom v Americe se Bratrstvu darwinistů tak skvěle daří vynucovat si vnějškovou jednotu vyjadřovaných názorů, takže pochyby si lidé sdělují většinou sotto voce (tlumeným hlasem) či v přísně profesionálních kontextech, kdy, jak se předpokládá, veřejnost neposlouchá. V naší zemi (míněno USA, pozn. edit.) vládne Bratrstvo tak, že rozsévá strach a vyvolává pocity viny, sdruží-li se lidé za účelem kritiky Darwina, ale - - počkat. Může tohle opravdu pokračovat donekonečna? Zdá se, že nikoli. Přinejmenším ve Francii nezmůže Bratrstvo tolik jako u nás (v USA), a tak se setkáváme se situací, kdy je přední mikrobiolog země zároveň Darwinovým kritikem.

Kdysi jsme si mysleli, že do konce života nezažijeme pád Sovětského svazu. Jeden kolega se právě vrátil z výletu na Kubu a vypráví o předzvěstech změny i tam.

Co to vypovídá o vyhlídkách inteligentního plánu, není jasné, ale pro evolucionistickou ortodoxii to každopádně nevěstí nic dobrého.

PřílohaVelikost 00498-16._3._2012_-_nejvice_tvurci_a_nejvlivnejsi_mikrobiolog_ve_francii_je_zurivym_pochybovacem_o_darwinovi.doc36 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 4.3 (6 votes)

(Credit: Image courtesy of NASA)

Na úvod
pro detoxikaci mysli od chemického darwinismu a evolučních slátanin:

tento článek sem vkládám proto, aby se kreacionisté trpce zasmáli a evolucionisti nám zopakovali, že ničemu nerozumíme.

Následující článek ze Science Daily říká jen to, nač kreacionisté poukazují už desítky let: mimo jiné, že žádná redukční (bezkyslíkatá) atmosféra na počátku naší země neexistovala; tu si vymysleli evolucionisti, aby si usnadnili své naivní scénáře chemického vzniku buňky. Oni ve svých spekulacích o samovolném vzniku života kyslík v žádném případě nemohou potřebovat: „a tak nebyl“, fakta nefakta, jak je běžné v jejich „vědě“. Nyní, pod tíhou dalších výzkumů, objevili Ameriku (po kolikáté už?), kyslík tedy byl, hned od začátku, jak to od začátku tvrdili kreacionisté. Ti na to nepřišli ani svou velkou moudrostí ani vlastními výzkumy, ale jen prostě proto, že nepohrdají zjištěnými fakty, např. těmi geochemickými, jen aby mohli za každou cenu zachovat nějakou teorii. Pro detailnější informace si stačí přečíst knihu Tajemství vzniku života, která je na těchto stránkách: http://www.kreacionismus.cz/content/tajemstvi-vzniku-zivota

Že život z neživé hmoty nemůže samovolně povstat je jasné každému trochu myslícímu a nepředpojatému člověku, který nepohrdá zjištěnými fakty. Život by nemohl samovolně vzniknout z neživé hmoty ani tehdy, kdyby na počátku nějaká redukční atmosféra byla. Je to stejné, jako že smysluplný text nemůže samovolně vzniknout z papíru, na kterém je napsán (zdroj textu není ani v papíru ani v tužce ani v „příhodných podmínkách“). To ovšem evoluční uši nechtějí slyšet, tak jako mnoho jiných věcí. A protože jde obecně o informaci, víme jasně, že ta nemůže vznikat ze svého nosiče, ať už je tím nosičem hliněná tabulka, papír, DVD, fleška nebo chromozóm – jednoduše proto, že každá informace vzniká od myslícího zdroje. To ovšem evoluční uši nechtějí slyšet, tak jako mnoho jiných věcí.

Je třeba si uvědomit tvrdý a hrůzostrašný fakt, že evolucionista je ve své zaruputilosti ochoten věřit, že všechno, co na naší zemi existuje, např. města, stroje, knihy, umělé hmoty plus celá příroda, povstalo shodou okolností jen tak z neživé hmoty za miliardy let, kde jedním z článků tohoto procesu je jakýsi bezvýznamný savec (člověka často označují evolucionisté za bezvýznamného proto, že jsou posedlí adorací tun hmoty a joulů energie).

Evoluční rodokmen (fylogram) vaší automatické pračky je tento:
chemikálie→jednobuněční→houby→ryby→obojživelníci→plazi→savci→pračky→šrot→
chemikálie. Jde to samo od sebe, pohání to sluníčko a blesky. Tak se na zemi vyvinuly pračky a vůbec všechno. A evoluční mysl pevně věří, že tento proces probíhá i jinde ve vesmíru, takže i tam budou automatické pračky, asi ale od jiných firem než na planetě Zemi. Ale je také možné, že evoluční proces tam ještě nedospěl tak daleko, a savci tam perou prádlo zatím jen na kamenech u potoka. Anebo tam savci vůbec nejsou? Však ona na to evoluční věda přijde, žádný strach.

Evoluční lži o vzniku života samozřejmě pokračují a vyučují se nadále na školách s velkou bravurou spolu s posměšky kreacionistům, a to i po nekonečných saltech všech těch jejich šílených, neustále se měnících hypotéz; vždyť také ten článek končí v té správné stranické linii: „evoluce je pravda a nic jiného než pravda, ať už vědecké bádání přinese COKOLIV“.

Nežijeme v podivném světě? Mnoho atomových hlavic namířených proti člověku a evolučních hlav namířených proti pravdě!
Pavel Kábrt

Vytváření podmínek vhodných pro život: vědci dospěli ke klíčovému poznatku o atmosféře rané Země

(Z http://www.sciencedaily.com/releases/2011/11/111130141855.htm přeložil
M. T. - 12/2011. Vyšlo v Science Daily 30. listopadu 2011.)

Nové objevy přímo zpochybňují léta výzkumu
druhu atmosféry, ze které se na naší planetě
zrodil život.

Vědci newyorského Střediska pro astrobiologii při Rensselaerově polytechnickém institutu použili nejstarší pozemské nerosty k rekonstrukci atmosférických podmínek přítomných na Zemi velmi záhy po jejím zrození. Jejich závěry zveřejněné v časopisu Nature z 1. prosince jsou prvními přímými důkazy toho, jak vypadala dávná atmosféra planety brzy po jejím zformování, a přímo zpochybňují léta výzkumu druhu atmosféry, ze které se na naší planetě zrodil život.

Vědci prokázali, že atmosféra na Zemi pouhých 500 milionů let po jejím stvoření nepředstavovala pustinu plnou metanu, jak se dříve domnívali, nýbrž že se daleko více podobala atmosféře dnešní. Jejich závěry rozvedené v článku nazvaném „Stav oxidace hádovské lávy a důsledky pro atmosféru rané Země“ jsou významné pro naše chápání toho, jak a kdy začal na této planetě život i jak a kdy mohl eventuálně začít i jinde ve vesmíru.

Dlouhá desetiletí byli vědci přesvědčeni o tom, že atmosféra rané Země byla vysoce redukovaná, což znamená, že kyslíku bylo velmi málo. Takovýto stav nedostatku kyslíku by byl měl za následek atmosféru plnou škodlivého metanu, kysličníku uhličitého, sirovodíku a čpavku. Dodnes se v širokém povědomí udržují teorie a studie o tom, jak se údajně život na Zemi zrodil z tohohle smrtelného atmosférického koktejlu.

Nyní však vědci z Rensselaerova institutu postavili zmíněné názory na ranou atmosféru na hlavu díky zjištěním potvrzujícím, že podmínky na rané Zemi nebyly zdaleka tak příznivé pro vznik „rané atmosféry klasického typu“, nýbrž spíše pro atmosféru, které vévodily sloučeniny bohatší na kyslík přítomné v naší dnešní atmosféře - - včetně vody, kysličníku uhelnatého a oxidu siřičitého.

„Můžeme dnes s jistou pravděpodobností konstatovat, že mnoho vědců studujících původ života na Zemi si prostě vybralo tu špatnou atmosféru“, řekl Bruce Watson, profesor přírodních věd na Rensselaerově institutu.

Nová zjištění nikterak nezpochybňují zavedenou teorii o tom, že atmosféru Země vytvářely plyny uvolňované sopečnou činností na jejím povrchu. I dnes stejně jako v prvních dnech existence Země obsahuje láva vytékající z nitra Země rozpuštěné plyny. Když se pak blíží k povrchu, uvolní se ony plyny do okolního vzduchu.

„Většina vědců by tvrdila, že tento výron plynů z lávy tvořil hlavní složku atmosféry“, konstatoval Watson. „Abychom pochopili povahu atmosféry ‚na počátku‘, museli bychom určit, jaké druhy plynů obsahovala láva zásobující atmosféru“.

Jak se láva blíží k zemskému povrchu, buď vyvře nebo se městná v kůře, kde reaguje s okolními horninami, chladne a krystalizuje v pevnou horninu. Tahle zmrzlá láva i chemické prvky, které obsahuje, nám může doslova vyprávět o jednotlivých etapách zemských dějin.

Jedním z důležitých mezníků těchto dějin jsou nerosty řady zirkonu. Na rozdíl od jiných materiálů, které časem podléhají erozi a subdukci, jsou tyhle nerosty skoro tak staré jako sama Země. Takže nám doslova mohou vyprávět o kompletních dějinách Země - - položíte-li jim správné otázky.

Vědci se snažili určit stupeň oxidace lávy, která vytvořila zmíněné dávné nerosty řady zirkonu, aby poprvé v historii zjistili, do jaké míry byly oxidovány plyny uvolňované do rané zemské atmosféry. Porozumíme-li totiž uvedenému stupni oxidace, mohli bychom být s to (podle vedoucího studie Dustina Traila, vědeckého pracovníka Střediska pro astrobiologii, který tam působí v rámci svého postgraduálního studia) vystihnout, je-li správný názor, že prvotní atmosféru tvořily odporné bažinné plyny, či koncepce postulující směs vodní páry a kysličníku uhelnatého, jak jsme na ni dnes zvyklí.

„Určíme-li stav oxidovanosti lávy, která vytvářela nerosty řady zirkonu, mohli bychom posléze určit, které plyny tehdy nakonec unikaly do atmosféry“, konstatoval Trail.

Za tím účelem zkoumali v laboratorních podmínkách Trail, Watson a jejich kolega, postgraduální student Nicholas Tailby, znovu vznik nerostů řady zirkonu na různých úrovních oxidovanosti. Doslova tak laboratorně vyráběli lávu. Tenhle postup vedl k vytvoření kalibru oxidovanosti, který pak mohl být porovnán s přírodními nerosty řady zirkonu.

Během zmíněného procesu zjišťovali také stupeň koncentrace kovového prvku ceru, nejhojnějšího ze skupiny lanthanoidů, v nerostech řady zirkonu. Cer je důležitým kalibrem oxidovanosti, protože se vyskytuje ve dvou oxidačních stupních – jednou je oxidovaný více, podruhé méně. Čím vyšší je tedy koncentrace oxidovanějšího druhu ceru v nerostech řady zirkonu, tím byla patrně oxidovanější atmosféra v době svého vzniku.

Z pokusů s kalibracemi vyplývá, že atmosféra rané Země byla oxidovanější než se dříve předpokládalo – připomínala tedy atmosféru dnešní. Toto zjištění nám poskytuje důležitý výchozí bod pro budoucí bádání nad původem života na Zemi.

„Naše planeta je jevištěm, na kterém se odehrává veškeré drama života“, konstatoval Watson. „Dosud se však nemůžeme odvážit ani začít mluvit o životě na Zemi, dokud nevíme, jak toto jeviště vypadá. A stav oxidovanosti prvotní atmosféry byl jedním z rozhodujících činitelů – zásadním způsobem ovlivňoval to, jaké druhy organických molekul se mohly vytvářet.“

Ačkoli jde o atmosféru, kterou dnes dýcháme a ze které po všech stránkách profitujeme, není tahle oxidovaná atmosféra v současné době chápána jako zrovna ta nejlepší výchozí podmínka pro vznik života. Metan a jeho protějšky chudé na kyslík mají totiž mnohem větší biologický potenciál ke skoku od anorganických sloučenin k životodárným aminokyselinám a DNA. V tomto smyslu si Watson myslí, že objev jeho skupiny by mohl vzkřísit teorie o tom, že zmíněné stavební kameny života nebyly vytvořeny na Zemi, nýbrž přeneseny sem z jiného místa v galaxii.

Výsledky studie však nevyvracejí současné teorie o cestě života od anaerobních k aerobním organizmům. Výsledky kvantifikují povahu plynných molekul obsahujících uhlík, vodík a síru v nejranější atmosféře, ale neobjasní nám, jak se mnohem později dostal do atmosféry kyslík. Bylo rozhodně dost času na to, aby se v atmosféře biologickými mechanizmy vytvořil kyslík, konstatuje Trail.

Výzkum financovala NASA.

PřílohaVelikost 00470-7.12.2011-vytvareni_podminek_pro_zivot-atmosfera_rane_zeme.doc121.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (1 vote)

*

Brian Thomas, M. S.

(Z http://www.icr.org/article/6494/ přeložil M. T. Článek vyšel na stránkách ICR 18. listopadu 2011.)

Od maličkého čivavy po masivního mastifa vykazuje přes 200 plemen domestikovaných psů širokou škálu habitů, různě dlouhou srst, různou texturu srsti i odlišné chování (1). Evoluce tvrdí, že se zvířata mění zásluhou postupně nahromaděných mutací. Z důkazů však vyplývá, že přechod od vlka ke psu byl rychlý a řídil se předem naplánovaným genovým potenciálem, nikoli mutacemi.

Mark Derr, autor nové knihy nazvané How the Dog Became the Dog: From Wolves to Our Best Friends (Jak se pes stal psem: od vlků k našim nejlepším přátelům), vysvětloval v programu veřejnoprávního rozhlasu USA Fresh Air (Čerstvý vzduch), jak asi styk s lidmi přispíval od doby ledové k domestikaci vlků. Jelikož jsou psi menší než vlci a jejich tělesné proporce, barva srsti i jiné znaky jsou rozmanitější, zeptal se moderátor Dave Davies Derra, „Takže jak mohlo zmíněné soužití vlků a lidí vést k tak zásadním změnám vzhledu?“

Derr odpověděl:

Takže, došlo k tomu, že vznikly populace vlků-psů, které se vydělily ze základní vlčí populace, a začaly se pářit mezi sebou – docházelo fakticky k příbuzenské plemenitbě. A páří-li se příbuzní mezi sebou, vznikají u nich genové zvláštnosti, a ty se posléze integrují do celé oddělené populace...Jinými slovy, v populaci se začnou objevovat mutace. Jsou-li nežádoucí, předejdu jejich dalšímu šíření tím, že postižené jedince zabiji, a tak jim zabráním v dalším rozmnožování. Naopak, jsou-li mutace přínosné, pokusím se příslušná zvířata dále množit (2).

Takže podle Derra vzniká určitá „zvláštnost“ – například stočený ocas – mutací. Tahle mutace i znak, který se jejím působením u zvířat objeví, jsou prý pak soustředěny do příslušného psího plemene tak, že necháme pářit psy, které je mají.

Na první pohled to může znít rozumně, avšak ze studie zveřejněné v časopise Bioessays roku 2009 vyplynul zcela jiný příběh. Vědci uměle vybírali do dalšího chovu lišky podle stupně agresivity. Lišky tvořily zcela jistě součást původně stvořeného druhu „pes“, protože se jak známo mohou křížit například s kojoty, a mít s nimi plodné potomstvo. Zmíněný pokus s nimi, který probíhal na ruských farmách, kde je chovali pro kožešinu, začal „zhruba před 50 lety“, a už vyprodukoval spousty nových generací lišek (3).

Badatelé při něm vybírali lišky, které byly nejméně agresivní, a nechávali je dále rozmnožovat. Vybrali 100 samiček a 30 samců „jako základní rodičovskou generaci pro účely šlechtění s ohledem na toleranci lidí či poslušnost, a pak i možnost ochočení“ (3). Nato použili přibližně 10 procent nejkrotších potomků coby rodiče jednotlivých dalších generací, a takto selekci opakovali po tucty generací.

„V důsledku takovéhoto přísného výběru byli z pokusné populace během pouhých dvou či tří generací vyloučeni jedinci vykazující agresivní odpovědi“, napsali autoři zmíněné studie (3).

Nebyly třeba tisíce let, stačily pouhé tři generace. A v šesté generaci už liščata dychtila po styku s lidmi včetně takových projevů jako je vrtění ocáskem, „vrněla, kňourala a lízala lidem ruce tak, jak to dělávají psi“ (3).

A ejhle, plaché lišky rychle získaly řadu znaků charakterizujících mnohé domestikované savce, což prokázalo, že k tomu nejsou třeba mutace. Aby to demonstrovali, srovnávali autoři divoké a domestikované koně, skot, ovce, prasata, psy i králíky. Divoká zvířata vykazují řadu podobných neměnných znaků včetně vztyčených uší, vodorovných ocasů, páření jen v době říje i jednotnou barvu srsti a tělesný habitus. Domestikovaná zvířata však měla takové znaky jako jsou sklopené uši, stočené ocasy, skvrnitou srst, proměnlivou texturu a délku srsti, proměnlivou dobu říje i zřetelné rozdíly ve velikosti i proporcích kostry.

Náhodné genové mutace by samozřejmě nikdy nemohly vyprodukovat zmíněné totožné změny u tak mnoha různých druhů savců. Z tohoto důvodu, jak napsali autoři, „Určitě je tedy obtížné vykládat změny pozorované u domestikovaných lišek jako důsledek náhodně vzniklých nových mutací“ (3).

Místo toho je jasné, že zmíněnou proměnlivost tělesných znaků mají na svědomí změny v genové regulaci. A to není evoluce cestou mutací, to jsou plánované variace. Takže podle uvedeného výzkumu se mohli psi stát „nejlepšími přáteli člověka“ během tří generací od vlčích předků pouhým selektivním šlechtěním v nedávné době.

Odkazy

1. The American Kennel Club lists over 235 breeds, 173 of which are eligible to compete at AKC events. See the Complete Breed List posted on the American Kennel Club website at akc.org. Wikipedia includes over 500 breeds in its list of dog breeds posted on wikipedia.org.
2. How Dogs Evolved Into 'Our Best Friends.' Fresh Air. National Public Radio. Transcript posted on npr.org November 8, 2011, accessed November 15, 2011.
3. Trut, L., I. Oskina and A. Kharlamova. 2009. Animal evolution during domestication: the domesticated fox as a model. Bioessays. 31 (3): 349-360.

PřílohaVelikost 00469-3.12.2011-jak_se_z_vlku_stali_psi.doc236 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (3 votes)

Brian Thomas, M. S.

(Z http://www.icr.org/article/6496/ přeložil M. T. – 12/2011. Vyšlo 22. listopadu 2011 na stránkách ICR.)

Podle knihy Genesis byly všechny pozemské organizmy stvořeny během několika bezprostředně po sobě následujících dnů – včetně dinosaurů i lidí. Běžná otázka v této souvislosti zní: „Žili-li dinosauři a lidé v téže době, proč nenalézáme jejich fosilie společně?“

Ptačí kosti a úlomky fosilních vaječných skořápek z kolonie vodních ptáků nám z dávné minulosti podávají klíč k rozřešení zmíněného dilematu.

Fosilizovaná kolonie nalezená v Rumunsku se zřejmě stala obětí velké povodně. Přestože měli v zobácích zoubky a na nohou drápky, vypadali její členové docela jako moderní vodní ptactvo. Křídové vrstvy, ve kterých byli nalezeni, obsahovaly také býložravé dinosaury a další tvory.

Badatelé uvažovali o tom, že zničená hnízda byla určitě blízko řeky či jiné vodní plochy. Když je voda zaplavila, „sebrala a smetla rozbitá vajíčka, zbývající vajíčka celá i samotné ptáky, a odnesla je o několik metrů dál na mělčinu, snad hned u protějšího břehu“, napsal Darren Naish ze Southamptonské univerzity na serveru Discovery News (1).

Fosilie byly „pohřbeny pod vrstvami sedimentů“, a podle Naishe, „povodeň přišla skutečně velmi náhle a vše živé se utopilo“ (1). Kachny umějí létat skoro stokilometrovou rychlostí, takže byli-li vymřelí ptáci podobní kachnám, pak se bahnitý příval, který je pohřbil, musel pohybovat podstatně rychleji (2).

Naish nám vysvětlil, že při dávné katastrofě zahynuli „býložraví dinosauři velikosti krávy, masožravý dinosaurus podobný ptáku známý jako Balaur, savci podobní hlodavcům i jeden z největších světových pterosaurů“, jelikož se jejich fosilie našly na stejném místě (1). (I když to Naish tvrdí, Balaur se ve skutečnosti ptákům nepodobal. (3)) Zamyslíme-li se nad povahou uvedených rozmanitých tvorů, vyjde nám, že je spojovalo prostředí, ve kterém žili – bažiny plné vody a vegetace.

Podobné bahenní zvěřince charakterizují mnoho nalezišť křídových fosilií. Například v jedné studii fosilizované dinosauří kůže se praví, že souvrství Lance v Severní Americe obsahuje „zbytky chrupavčitých i kostnatých ryb, obojživelníků, champsosaurů, želv, ještěrek, hadů, krokodýlů, pterosaurů, dinosaurů, ptáků i savců“ (4).

Inventář fosilií v souvrství Straight Cliffs u přírodní památky Grand Staircase-Escalante v Utahu obsahuje „rostliny, zkamenělé dřevo, listy, zuhelnatělé dřevo, pyl, korály, mechorosty, hlemýždě, mlže, amonity, žraloky, ryby, mloky, žáby, želvy, ještěrky, krokodýly, pterosaury, dinosaury [i] savce“ (5). Vědci referovali rovněž o fosilizovaných ptácích ve vyšších vrstvách.

Z těchto a podobných promíchaných fosilií lze soudit, že proudy bahna překvapivě zastihly zvířata i ptáky, kteří žili ve vodě či blízko ní (6). Existovali-li v oné době lidé, pročpak je nenacházíme společně se zmíněnými fosiliemi? Lidé patrně netoužili po tom žít v bažinách spolu s výše jmenovanými tvory – jako jsou krokodýli, pterodaktylové, dinosauři či dokonce kolonie vodních ptáků - , takže je logické, že tu nenacházíme jejich pozůstatky.

Podle spolehlivých historických záznamů Bible skutečně dinosauři a lidé žili v téže době. Velcí dinosauři pak zahrnovali část oné „zemské zvěře“, která byla stvořena šestého dne stvořitelského týdne, a jeden z nich byl určitě nablízku Jóbovi po Potopě, jelikož mu Bůh řekl, aby „pohlédl na behemóta, jehož jsem učinil jako tebe“ (7).

Mnozí tvorové, třeba savci a ptáci, které nalézáme spolu s dinosaury na fosilních hřbitovech, žijí i dnes. A dokud nebudou existovat průkazné doklady svědčící o opaku, neměla by věda ignorovat možnost, že lidé žili v téže době jako dinosauři, ovšem v přívětivějších končinách.

Odkazy

1. Viegas, J. Dino-Era Disaster: Multiple Drowned Toothy Birds. Discovery News. Posted on news.discovery.com November 3, 2011, accessed November 15, 2011, reporting on research in Dyke, G. et al. A Drowned Mesozoic Bird Breeding Colony. Presented at the Society of Vertebrate Paleontology's 71st Annual Meeting, Las Vegas, Nevada, November 3, 2011.
2. How Fast and High Do Birds Fly? Stanford University Fact Sheet, accessed November 15, 2011.
3. Thomas, B. Newfound Kickboxing Dinosaur Has Puzzling History. ICR News. Posted on icr.org September 15, 2010, accessed November 16, 2011.
4. Wegweiser, M. D. et al. 2004. Paleoenvironmental and Diagenetic Constraints on Late Cretaceous Dinosaur Skin from Western North America. The Sedimentary Record. 2 (1): 4-8.
5. Gillette, D.D. and M. C. Hayden. 1997. A Preliminary Inventory of Paleontological Resources within the Grand Staircase-Escalante National Monument, Utah. Utah Geological Survey, Circular 96.
6. For another example, see Thomas, B. Dinosaur Fossil 'Wasn't Supposed to Be There.' ICR News. Posted on icr.org April 14, 2011, accessed November 15, 2011.
7. Job 40:15

PřílohaVelikost 00468-2.12.2011-otazku_dinosauru_zodpovidaji_ptaci_fosilie.doc286.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)

Dr. Robert W. Carter

(Z www.creation.com/mutations-new-information přeložil M. T. – 11/2011. Vyšlo na stránkách CMI.)

Stejně jako druhy nejsou statické, nejsou takové ani genomy. Časem se mění; někdy náhodně, někdy jsou jejich biochemické cesty předem naplánovány, a někdy se mění podle instrukcí předem daných algoritmů. Ať už je však jejich zdroj jakýkoliv, máme sklon nazývat zmíněné změny ‚mutacemi‘. Mnoho evolucionistů považuje existenci mutací za důkaz dalekosáhlé a dlouhodobé evoluce, avšak příklady, které přitom uvádějí, ani zdaleka nesplňují požadavky jejich teorie. Mnoho kreacionistů tvrdí, že mutace nejsou s to vytvářet nové informace. V diskuzi obou táborů přitom panuje naprostý chaos ohledně definic příslušných pojmů včetně pojmů tak zásadních jako je mutace či ‚biologická informace‘. Evoluce přitom předpokládá existenci procesu, který by vytvářel nové informace z beztvarého šumu. Avšak v genomu činném minimálně ve čtyřech rozměrech a přeplněném metainformacemi jsou eventuální změny přísně zakázány. Mohou tedy mutace vytvářet nové informace? Ano, ale přijde na to, co rozumíte pojmy ‚nový‘ a ‚informace‘. A mohou vysvětlit evoluci všeho živého na Zemi? Ne!

Andulka

Mutace jak známo nadělají mnoho škody, například ta, která způsobila poškození peří u papouška vlnkovaného (andulky, vlevo). Peří takto zmutované andulky pak připomíná péřovou prachovku. Přesto se zdá, že některé genové změny jsou naprogramovány, takže nastat musí; jejich výsledkem je vnitrodruhová pestrost a lepší přizpůsobení organizmu konkrétním životním podmínkám. Jde zde však o ‚novou informaci‘?

Věta „mutace nejsou s to vytvářet nové informace“ je pro některé kreacionisty skoro mantrou, já s ní však nesouhlasím. Evolucionisté na ni odpovídají různorodými argumenty, přičemž je ovšem většina z nich založena na chybném uvažování. Většina evolucionistických odpovědí totiž vykazuje ignorování složitosti genomu. Níže vysvětlím, proč si myslím, že genom byl naplánován tak, aby fungoval přinejmenším ve čtyřrozměrném světě, a proč tahle skutečnost způsobuje potíže evolucionistům, kteří věří v jiný než naplánovaný vznik nových informací.

Dalším problémem, který zaměstnává hlavně evolucionisty (ale ani kreacionisté nejsou vůči němu imunní), je nedostatečné pochopení toho, kde biologickou informaci vlastně hledat. Většina lidí má tendenci myslet si, že informace je uskladněna v DNA (‚genomu‘). I když je určitě v DNA obrovské množství informací, ignoruje zmíněné pojetí zaměřené na geny informace vestavěné původně do prvních stvořených organizmů. Architekturu buňky včetně buněčné stěny, jádra, subcelulárních struktur a celé plejády molekulárních mechanizmů nevytvořila DNA – byla vytvořena zvlášť a bok po boku s DNA. Jedno bez druhého nemůže existovat. Takže velká, leč nezměřitelná část biologických informací je v živých organizmech uložena vně DNA. Podíváte-li se na věc z perspektivy celého organizmu, vyzní pak celá debata úplně jinak (1). Avšak protože pojetí celé problematiky z perspektivy organizmu vyžaduje vposledku postulování Božího tvůrčího génia, kterého nemůžeme ani zdaleka pochopit, narážíme zde okamžitě na ‚zeď nevypočitatelnosti‘. Z tohoto důvodu se ve zbytku tohoto článku zaměřím na jedinou podmnožinu biologických informací, totiž na informace genetické.

Třetí problém je zapříčiněn skutečností, že Darwin psal vlastně o dvou odlišných nápadech, které s oblibou označuji jako jeho speciální a obecnou teorii evoluce (více níže). Kreacionistické paušální odmítání evoluce vedlo k určitému nedorozumění ohledně toho, k jak velkým změnám může vlastně u organizmů v průběhu vývoje docházet. Existují tři základní postuláty, kterými bych rád přispěl do kreacionisticko-evolucionistické diskuse: 1) Stejně jako se Bůh neomezil na stvoření statických druhů, neomezil se ani na stvoření statických genomů; 2) Bůh možná do genomů Svých stvořených druhů umístil inteligentně naplánované genové algoritmy, které způsobují změny genových informací či dokonce vytvářejí informace de novo; a 3) Bůh mohl vestavět informace do genomu v komprimované podobě, která by se později rozbalila a tyto informace by tak mohly být pokládány za ‚nové‘.

Co je to mutace?

‚Mutace‘ je změna v sekvenci DNA. Mutace mohou být zhoubné či (teoreticky) přínosné, všechny se však týkají nějaké změny v sekvenci písmen (párů bází) v genomu. Prostá mutace může být jednoduchá jako přehození jediného písmene (např. C se zamění za T) nebo vložení (inzerce) či vypuštění (delece) několika málo písmen. Podobných jednoduchých mutací je většina. Mutace ovšem mohou být i komplexní, třeba vypuštění či zdvojení celého genu, nebo dokonce masivní inverze (= změna pořadí genů v části chromozomu) sekce o mnoha milionech párů bází na kratším nebo delším chromozomovém raménku.

Musíme rozlišovat mezi mutací a ‚plánovanou variací‘.

Nejsem přesvědčen o tom, že všechny současné lidské genové rozdíly mají na svědomí mutace. Musíme rozlišovat mezi mutací a ‚plánovanou variací‘. Mezi jednotlivými lidmi existuje obrovské množství odlišností v jediném písmenu, a tyhle změny jsou většinou společné celým skupinám lidí (2). Svědčí to o tom, že značná část genové pestrosti zjišťované mezi lidmi byla naplánována: Adam a Eva nesli významný rozsah této pestrosti; tahle pestrost byla zastoupena v plné šíři v Arše i v babylónské populaci bezprostředně po Potopě, a skupiny lidí rozptýlené po babylónském zmatení jazyků byly dost velké na to, aby si tyto variace z Babylónu vzali s sebou. Jednotlivým lidským subpopulacím však není většina delecí (~ 90%) společná (3). Svědčí to o tom, že k významnému množství delecí došlo sice v lidském genomu, ale po babylónském zmatení jazyků. Delece zřejmě nejsou plánovanými variacemi a jsou výsledkem rychlého genomického rozpadu. Totéž lze říci o inzercích DNA, jenom je jich asi pouze 1/3 ve srovnání s delecemi téhož rozsahu. Všudypřítomnost rozsáhlých, jedinečných delecí v různých lidských subpopulacích po celém světě je důkazem rychlé eroze a rozpadu genových informací vinou mutací.

Co je to gen?

Technicky je gen kouskem DNA kódujícím bílkovinu, ale moderní genetika odhalila, že k tvorbě bílkovin se používají různé části různých genů v pestrých kombinacích (4,5), takže definice je v současné době tak trochu na vodě (6). Většina lidí včetně vědců užívá pojem ‚gen‘ ve dvou různých významech: buď 1) kousek DNA kódující bílkovinu, nebo 2) znak. Tento důležitý rozdíl je třeba mít na paměti.

Co je to informace?

Tahle otázka, ‚Co je to informace‘, je skutečným úhelným kamenem celé diskuze; termín ‚informace‘ se však definuje obtížně. Píší-li na tohle téma, používají evolucionisté ve většině případů statistickou míru nazývanou Shannonovou Informací. Navrhl ji vynikající americký matematik Claude Elwood Shannon (1916-2001) v polovině 20. století, když se pokoušel odpovědět na otázku, kolik dat by bylo možno natěsnat do rádiové vlny či dopravit po drátě. Přestože se však běžně používá, Shannonova myšlenka informace má jen hodně málo společného s biologickou informací.

Typickým případem zmíněné inkompatibility je toto: Krásnou broušenou vázu lze popsat docela snadno. Všechno, co ji charakterizuje, je příslušný materiál a umístění všech hran a/nebo hrotů v trojrozměrném prostoru. Avšak i vázu v ceně milionu dolarů lze ve chvilce rozbít na bezcennou hromádku písku. A kdybychom chtěli z oné hromádky písku znovu vytvořit přesně tutéž vázu, potřebovali bychom velikánské kvantum Shannonovy informace, abychom popsali tvar všech pískových zrnek jakož i orientovanost i umístění zrnek v hromádce. Kde je přítomno víc ‚informací‘, v hromádce písku nebo v původní váze, jejíž design kdosi velmi pracně vymyslel? Záleží to na tom, kterou definici informace použijeme!

Mohou mutace vytvářet nové informace?
Obr. 1. Biologická soustava je definována jako systém obsahující informace, zaznamenáme-li všech pět následujících hierarchických úrovní informace: statistiku (zde pro zjednodušení vynechána), větnou skladbu, sémantiku, pragmatiku a apobetiku (Gitt, odkaz 9).

V jiných definicích ‚informace’ lze popsat hromádku písku docela snadno pomocí pouhých několika statistických veličin (např. hmotnosti průměrně velkého zrnka písku pod svahovým úhlem). V tomto smyslu může mít jakékoli množství nezávislých hromádek písku prakticky totožné parametry. Toto uvažování je typické pro Zemanskyho práci s informací (7), avšak ani tuto metodu nemůžeme využít pro kvantifikaci biologických informací, neboť biologii nelze jen tak snadno kvantifikovat, a jakékoli pokusy o takové vyjádření by přinesly nesmyslné výsledky (např. statistická mez průměrného tempa chemické reakce katalyzované jistým enzymem nevypovídá nic o původu informace nutné pro vznik onoho enzymu).

Není tedy snadné dospět k definici ‚biologických informací‘, což komplikuje diskuzi o schopnosti mutací vytvářet informace. Průkopníci na tomto poli včetně Gitta /8/ a dalších však tento problém velmi podrobně analyzovali, takže není třeba zde opakovat všechna pro a proti. Budu se držet Gitta a definovat informaci jako „...kódované poselství sdělující pomocí symbolů očekávanou činnost a zamýšlený účel“, a konstatuji, že „Informace je přítomna všude tam, kde v systému pozorujeme všech následujících pět hierarchických rovin: statistiku, větnou skladbu, sémantiku, pragmatiku a apobetiku“ Obr. 1 (9). I když se snad nehodí na všechny typy biologických informací, přece jen si myslím, že Gittovu definici lze použít v diskuzi na hlavní téma tohohle článku: možné změny v genetických informacích.

Mohou mutace vytvářet informace?

A teď se tedy můžeme zabývat naší hlavní otázkou, „Mohou mutace vytvářet nové genetické informace?“

Mohou mutace vytvářet nové informace?
Obr. 2. Schematický náčrt ústřední role, kterou zřejmě hrají ‚inteligentně naplánované‘ VIGY v generování variací, adaptací i speciací v genomech živých organizmů, které potom vedou ke změnám DNA. Spodní část: VIGY zřejmě přímo modulují výstup (morfo)genetických algoritmů díky pozičním efektům. Horní část: VIGY, které jsou umístěny na odlišných chromozomech, mohou být výsledkem speciací, protože jejich homologické sekvence usnadňují chromozomové translokace i další zásadní přestavby karyotypu (z Borgera, odkaz 22).

(VIGE – Variation-inducing genetic element, genetický prvek, který vnáší do genomu proměnlivost, např. endogenní retroviry, inzerce, transpozony, mikrosatelity, LINE, SINE atd. – pozn. edit.)

1) Bůh se neomezil na stvoření statických genomů, a rovněž se neomezil jen na stvoření neměnných druhů (10). V 19. století vyvracel Darwin populární myšlenku, že Bůh stvořil všechny druhy v jejich současné podobě. Bible samozřejmě neučí o ‚neměnnosti druhů‘; tahle myšlenka se zrodila v hlavách starších učenců a filozofů, a její původ je v Aristotelových spisech (11). Dnes většina kreacionistů také nevěří v neměnnost druhů. Evolucionisté se přesto neustále pokoušejí vnuknout lidem, že věříme v neměnnost druhů – dokonce nás přirovnávají k lidem věřícím v plochou Zemi -, ale oba tyto názory patří k historickým mýtům (12). Většina lidí v historii byla přesvědčena o tom, že Země je kulatá, a existovali kreacionisté jako třeba Linné (13) či Blyth (14), kteří učili již před Darwinem, že se druhy mohou měnit (i když nikoli bez omezení). Posléze zejména společnost CMI vydala mnoho článků a jedno DVD (15) na téma, jak se druhy časem mění, a existuje od ní o tomto problému celý oddíl na naší webové stránce věnované otázkám veřejnosti a odpovědím na ně (16). A zde vyvstává zajímavá otázka: mohou-li se měnit druhy, co potom jejich genomy?

Nejenže se mění druhy, mnoho článků bylo také jenom v tomto časopisu věnováno problému nestatických genomů – jmenujme například nedávné články Alexe Williamse (17), Petera Borgera (18), Jeana Lightnera (19), Evana Loo Shana (20) a dalších. Vypadá to, že Bůh vestavěl do života schopnost měnit DNA. Děje se tak ve formě homologního crossing-over, pohyblivých genů (retrotranspozonů – 21, ALU atd.) i jinými prostředky (včetně náhodných pravopisných chyb v DNA zvaných obecně ‚mutace‘). Borger vymyslel slovní spojení ‚genetické prvky vnášející do genomu proměnlivost‘ (VIGE) (22), aby popsal inteligentně navržené genetické moduly, které zřejmě Bůh vložil do genomů živých organizmů, aby umožnil změny sekvencí DNA (obrázek 2).

(crossing-over = překřížení odpovídajících částí chromatid analogických chromozomů během meiózy. Může přitom dojít k výměně příslušných částí chromatid s následnou novou kombinací dědičných vlastností na jednom chromozomu. Tento proces umožňuje vznik nových kombinací vlastností u potomků. Transpozon = sekvence DNA schopná změnit lokalizaci v genomu, tzv. „pohyblivý gen“. K přemístění může dojít po přepisu do RNA a následném zkopírování do DNA pomocí reverzní transkriptázy, kterou často sám transpozon kóduje – třída I, retrotranspozony - , nebo prostým vyjmutím úseku DNA a vložením na jiné místo za účasti enzymu transpozázy – třída II. Transpozony jsou příčinou mutací, mohou vyvolávat maligní bujení, zdravá buňka pravděpodobně inhibuje pohyb transpozonu mechanizmem RNA interference. Z vědeckého hlediska je zajímavý fakt, že transpozony postupně zvyšují objem DNA. Velký význam mají transpozony v genovém inženýrství. Pozn. překl.)

2) Kreacionisté mají mnoho závažných důvodů k tvrzení, že genomy nejsou statické, a že se sekvence DNA mohou časem měnit, avšak zároveň konstatují, že některé z těchto změn jsou kontrolovány genetickými algoritmy vestavěnými do samotných genomů. Jinými slovy, ne všechny změny jsou náhodné a velká část genetických ‚informací‘ má algoritmickou povahu. Dojde-li tedy ke změně v DNA díky inteligentně navrženému algoritmu, byť tenhle algoritmus byl naplánován tak, aby způsoboval náhodné, avšak omezené změny, jak ji potom nazveme? Mutace původně znamenaly prostě ‚změny‘, dnes je však na tenhle pojem nabalena spousta zvláštního sémantického balastu. Můžeme říkat, že mechanizmus stvořený Bohem k tomu, aby umožňoval v průběhu doby druhové variace, způsobuje ‚mutace‘ – s konotací nemyslící náhodnosti? Popravdě řečeno, existují závažné důkazy toho, že se některé mutace mohou opakovat (23, 24) – že k nim tedy nedochází pouhou jednorázovou náhodou (Obr. 3). Svědčí to, přinejmenším v některých případech, o přítomnosti nějakého genomického faktoru určeného ke kontrole dislokace příslušných mutací. A pakliže tedy zmíněný faktor způsobuje úmyslné změny v DNA, máme je nazývat ‚mutacemi‘ či ‚inteligentně vymyšlenými změnami v sekvencích DNA‘? K náhodným mutacím přitom samozřejmě stále stejně dochází, a většinou je má na svědomí chybovost replikačního a opravného mechanizmu DNA.

Mohou mutace vytvářet nové informace?
Obr. 3. Existují závažné důkazy o tom, že některé mutace nejsou náhodné. Např. mutace nukleotidových sekvencí exonu X (deset) z genů a pseudogenů GULO u řady druhů. V tomto schématu neuvádíme polohy s nukleotidy totožnými u všech organizmů. Deleční mutace v poloze 97 (označená *) v tomhle pseudogenu je obvykle oslavována jako nejlepší důkaz společného původu lidí a velkých lidoopů. Na první pohled to sice vypadá jako velmi zásadní argument pro zmíněný společný původ. Avšak po vyšetření genomu u velkého množství organizmů, které vědcům umožnilo vyloučit nenáhodné mutace, je jasné, že poloha 97 ve skutečnosti nenáhodným mutacím nesvědčí. (Z Borgera, bibliografický odkaz číslo 24).

3) V genomu by mohlo být značné množství informací uloženo v komprimované, skryté formě. Když je pak takováto informace dekódována, odkryta či dešifrována (nazvete to, jak chcete), nelze ji použít jako důkaz pro evoluci, jelikož byla již v genomu uložena.

Vezměte si informace, které Bůh vložil do Adama a Evy. Evolucionista považuje jakoukoli odlišnost v DNA za výsledek mutace, ale Bůh by byl mohl vložit významné množství naplánovaných variací přímo do Adama a Evy. V lidském genomu existují miliony míst lišících se od člověka k člověku, většinu zmíněných variací sdílejí všechny populace (25), a většina těchto proměnlivých míst má dvě běžné verze (A nebo G, T nebo C, atd.) (26). Jejich převážnou část by měla tvořit místa, kde Bůh použil dokonale přijatelná různočtení již během stvoření člověka. Nejde tedy o mutace!

Zabudované alternativy, které Bůh vložil do Adama a Evy, jsou časem rozšifrovávány, a v rámci tohoto procesu mohou vznikat nové znaky (dokonce i mnoho dobrých, které tu předtím nebyly). Jak? Jednou z cest je proces zvaný ‚homologní rekombinace‘. Lidé mají dvě sady chromozomů. Řekněme, že jistá část jednoho z Adamových chromozomů, chromozomu # 1, se čte ‚GGGGGGGGGG‘, a kóduje cosi zeleného. Jiná kopie chromozomu 1 se čte ‚bbbbbbbbbb‘ a kóduje cosi modrého, ale modré je recesivní. Kdosi s jednou či dvěma kopiemi chromozomu obsahujícími samá G bude tedy mít cosi zeleného. Kdosi s dvěma kopiemi chromozomu obsahujícími samá b bude zase mít cosi modrého. V rané populaci pak asi tři čtvrtiny lidí budou mít zelenou verzi a zhruba jedna čtvrtina bude mít verzi modrou.

Jak ovšem tímhle procesem vznikají nové znaky? Homologní chromozomy podstupují z jedné generace na druhou rekombinace procesem zvaným ‚crossing-over‘. Kdyby tedy došlo k jevu crossing-over uprostřed této sekvence, vyšla by nám asi sekvence, která se čte ‚GGGGGbbbbb‘, která vede ke vzniku čehosi nachového. A tohle nachové je něco zcela nového, nový znak, který tu předtím nebyl. Vznikl změnou v sekvenci DNA, a nebudeme moci odlišit, zda k ní došlo díky jevu zvanému crossing-over či ‚mutaci‘, dokud nenasekvenujeme sporný kousek DNA. Takhle tedy mohou vznikat homologní rekombinací nové rysy (někdy nepřesně či lidově zvané ‚geny‘) (27). To však není mutace. Rekombinace je částí inteligentně naplánovaného genomu a obvykle pouze přivádí k výrazu informace, které předtím do genomu vložil Mistr Designér (může též přivést k výrazu nové kombinace mutací a plánované diverzity). K rekombinaci také nedojde náhodou (28, 29), takže existuje limit na množství nových znaků, které touhle cestou mohou vzniknout.

Špatné příklady užívané evolucionisty

Adaptivní imunita

Dává mi pořádně zabrat, mám-li nazvat cosi jako je adaptivní imunita, která značí změny v pořadí jisté sady genů, které vedou k vytváření nových protilátek, ‚mutací‘. Adaptivní imunitu uvádějí evolucionisté často jako příklad ‚nových‘ genů (znaků) vytvářených mutacemi. Přitom zde máme co dělat s mechanizmem, který pracuje s moduly DNA v tom smyslu, že je složitým způsobem dešifruje, aby vygeneroval protilátky vůči antigenům, kterým organizmus nikdy nebyl vystaven. Což je parádní příklad inteligentního designu. V procesu adaptivní imunity totiž dochází ke změnám pouze kontrolovaně, a to pouze v rámci omezeného počtu genů v omezené podmnožině genů, pouze té, která patří do imunitního systému, a tyhle změny nejsou dědičné. Takže evoluce zde opět utrpěla fiasko (30).

(modulace = upravování, doladění, odstiňování odpovědi v nervovém či imunitním systému vlivem četných různě působících spojů či látek. Pozn. překl.)

Genové duplikace

O genových duplikacích se často mluví jako o mechanizmu, který je hnacím motorem evolučního pokroku, a skýtá možnosti generování ‚nových‘ informací. Jejich podstata spočívá v tom, že dojde ke zdvojení genů (několika různými způsoby), jejich vypnutí díky mutacím, jejich postupnému zmutování, jejich opětnému zapnutí díky dalším mutacím, a, světe div se, vznikla nová funkce.

Každopádně nám však lidé, kteří užívají tento argument, nikdy neřeknou, jaký je podíl nezbytných duplikací, ani to, kolik zdvojených, ale umlčených genů by se dalo očekávat v daném genomu. Rovněž nám neřeknou, jaké je optimální tempo zmíněného zapínání a vypínání, ani to, jaká je pravděpodobnost, že se v umlčeném genu vyvine nová funkce, ani to, jak bude tahle nová funkce integrována do již tak dost složitého genomu daného organizmu, ani nespecifikují tempo, jakým asi zmizí působením náhody (genetického driftu) či díky přírodnímu výběru umlčená ‚odpadová‘ DNA. Uvedené hodnoty lze v konceptu evoluční teorie jen těžko vyextrapolovat, a matematické studie, které se celou problematiku pokoušely namodelovat, narazily na val nepravděpodobnosti, i když se pokoušely namodelovat jen změny jednoduché (31-33). Podobné matematické obtíže analyzuje Michael Behe v knize Hranice evoluce (34). Popravdě řečeno jsou vlastně genové delece (35) i mutace spojené se ztrátou funkce u prospěšných genů překvapivě běžné (36). Proč by měl vůbec někdo očekávat, že deaktivovaný gen tu bude vyčkávat milion let či ještě déle, než se vyvine jakási krajně hypotetická nová funkce?

Situace ohledně genových duplikací je však ještě složitější, než je shora popsáno. Celkový vliv genu na organizmus často závisí na tom, kolikrát se v organizmu vyskytuje. Takže jsou-li třeba v organizmu nadbytečné exempláře jistého genu, nemusí vždy být schopen kontrolovat expresi onoho genu, což vede k nerovnováze v jeho fyziologii a snižuje jeho zdatnost (např. trisomie způsobuje vinou zmíněného předávkování genem abnormity jako je Downův syndrom). Jelikož množství exemplářů představuje také jistou informaci, a jelikož známe případy proměnlivého počtu exemplářů u některých organizmů (dokonce i mezi lidmi (37)), jde zde o příklad mutace, která mění informaci. Všimněte si, že jsem neřekl ‚přidává‘ informaci, nýbrž ‚mění‘. Slovo duplikace se obvykle odsuzuje jako zbytečné (zeptejte se kteréhokoli učitele angličtiny). Podobně je postulování genových duplikací obvykle, i když ne vždy, nesprávné. V případech, kdy při nich nedojde k poškození příslušného organizmu, se musíme ptát, zda jde opravdu o přidání informace. A ještě lépe, je tento typ přidání vyžadován evolucí? Ne, nikoli.

O tomto tématu již psalo několik kreacionistů včetně Lightnera (38), Liua a Morana (39). A i kdyby byl objeven případ nové funkce vzniklé genovou duplikací, musela by mít tahle nová funkce nějaký vztah k funkci staré, jakožto nový, ale podobný konečný produkt katalýzy enzymu. Není důvod očekávat jinou situaci. Nové funkce vzniklé duplikací nejsou nemožné, pravděpodobnost jejich výskytu se však prakticky rovná nule, a tato nepravděpodobnost ještě vzrůstá s tím, jak řádově vzrůstá stupeň změn nutných pro vývoj té které nové funkce.

Degradované informace

V evolucionistické literatuře existuje přehršel dokladů argumentace, při které byla genová degradace užita v pokusu prokázat přírůstek informací v průběhu času. Příklady zahrnují srpkovou anemii (která způsobuje odolnost vůči parazitu způsobujícímu malárii tak, že deformuje molekuly hemoglobinu) (40), aerobní digesci citrátů bakteriemi (což znamená ztrátu kontroly nad normální anaerobní digescí citrátů) (41) a požírání nylonu bakteriemi (což znamená ztrátu substrátové specificity u jednoho enzymu obsaženého na extrachromozomálním plasmidu) (42). Jelikož ve všech zmíněných případech dochází k rozpadu existujících informací, nepředstavuje žádný z nich uspokojivý důkaz přírůstku biologické složitosti v průběhu času.

Odolnost bakterií vůči antibiotikům

Tahle problematika byla probírána už tolikrát, že váhám, zda se zde o ní mám vůbec zmiňovat. Avšak evolucionisté o tom z nějakého důvodu stále začínají, až do omrzení. Zainteresovaný čtenář si může snadno vyhledat o tomhle tématu mnoho článků s podrobně rozpracovanými kreacionistickými protiargumenty (43).

Analýza konceptu přínosných mutací v obecné rovině

Evoluce vyžaduje přínosné mutace (GOF – gain-of-function), avšak evolucionisté mají těžké časy ukázat nějaké dobré příklady (44). Takovými příklady, se kterými přišli, byla třeba už zmíněná adaptivní imunita, homologní rekombinace, odolnost bakterií vůči antibiotikům i srpkovitá anemie u lidí, ale, jak jsem shora vysvětlil, žádný ze zmíněných příkladů nesplňuje požadavky skutečného GOF. Všeobecný nedostatek příkladů, byť i jen teoretických, něčeho tak absolutně nezbytného pro evoluci, je průkazným svědectvím proti platnosti evoluční teorie.

Jádro sporu

Vývoj nových funkcí je to jediné, co evolucionisty zajímá. A nejde přitom o žádné malé změny ve fungování organizmu – jde o změny radikální. Nějaký organizmus se musel jako první naučit, jak přeměňovat cukry v energii. Další se musel naučit, jak zpracovat sluneční světlo na cukry. Opět další se musel naučit, jak zpracovat světlo a přeměnit je ve srozumitelný obraz v mozku. Tohle nejsou jednoduché úkoly, nýbrž ohromující procesy, které zahrnují mnoho kroků. Jenže funkce zahrnující kruhové a/nebo ultrasložité dráhy, budou odstraněny dřív než by se mohly rozvinout ve fungující systém. Kupříkladu nefunkční DNA je zralá pro deleci (=odstranění), a vytvářet bílkoviny/enzymy, které jsou zbytečné, dokud není k dispozici úplná dráha či nanostrojek, je plýtváním cennými buněčnými zdroji. Kupí se tu tedy otázky kolem toho, co bylo dřív, zda slepice či vejce. Co tu bylo dřív, molekulární strojek zvaný ATP syntáza, nebo bílkovina a RNA vyrábějící strojky čerpající energii z ATP k výrobě strojku ATP syntázy? Ty nejzákladnější procesy, na kterých závisí veškerý život, nelze kooptovat z preexistujících systémů. Aby evoluce mohla fungovat, musí se zmíněné procesy vynořit z nicoty, musí být pečlivě vyvážené a koordinované s procesy dalšími, a musí fungovat dříve, než budou zachovány.

Evoluce nevyžaduje pouhé zkopírování genu a jeho využití jako zdroje nové funkce, neboť takový koncept nedokáže vysvětlit radikální přestavbu více funkcí najednou. Takže genové duplikace nedokáží odpovědět na nejzákladnější otázky ohledně evoluční historie. Podobně nemá žádný z běžných způsobů mutace (náhodné změny písmen, inverze, delece atd.) schopnost zvládnout úkoly, které po něm evoluce žádá. Darwin oddělil ve svém Vzniku druhů návnadu od prutu. Vymyslel totiž vlastně dvě různé teorie: to, co spolu s Kerkutem (45) nazývám jeho speciální a obecnou teorií evoluce. Darwin vyvinul velké úsilí, aby ukázal, jak se druhy mění. To tvořilo jeho speciální teorii evoluce; stejné představy však mělo již před ním i mnoho jiných včetně několika kreacionistů.

Trvalo mu dlouho, než to pochopil, ale nakonec prohlásil,

„...Nevidím žádné omezení pro objem změn...které mohou nastávat v průběhu dlouhých věků díky selekční kapacitě přírody“ (46).

Otázka po tom, zda ‚mohou mutace vytvářet nové informace‘, je ve skutečnosti pátráním po mostu mezi speciální a obecnou teorií evoluce.

Tím byla Darwinova obecná teorie evoluce, a ta se mu nepovedla, neboť se mu nepodařilo vystihnout žádný reálný mechanizmus vzniku změn, a o oněch zásadních mechanizmech, které potichu všechno řídí a které budou později objeveny, neměl ani tušení. Abych užil moderní analogii, bylo by to, jako byste řekli, že malé, náhodné změny ve složitém počítačovém programu mohou vytvářet převratně nové softwarové moduly, aniž by se celý systém zhroutil (47). Takže otázka po tom, zda ‚mohou mutace vytvářet nové informace‘, je ve skutečnosti pátráním po mostu mezi speciální a obecnou teorií evoluce. Ano, u žijících specií (druhů) se mohou vyskytovat mutace, ale tyhle mutace nemohou sloužit jako apriorní vysvětlení pro to, jak ony specie (druhy) vznikly. Jedná se zde o dva zcela samostatné procesy.

Problém metainformace

Musíme se vzdát naivní představy, že rozumíme genomu poté, co jsme poznali sekvence lineárního řetězce DNA. Ve skutečnosti všechno, co známe, je teprve první rozměr z nejméně čtyř, ve kterých genom operuje (1: jednorozměrný, lineární řetězec písmen; 2: dvourozměrné interakce jednotlivých součástí zmíněného řetězce, přímo nebo prostřednictvím RNA a bílkovinných náhrad; 3: trojrozměrná prostorová struktura DNA v jádře buňky; a 4: změny prvního, druhého i třetího rozměru v průběhu doby). V uvedeném genomu je nahromaděno obrovské množství informací, kterým jsme ještě nepřišli na kloub, včetně rozmanitých simultánně se překrývajících kódů (48). Když evolucionisté uvažují o tom, zda mutace mohou či nemohou vytvářet nové informace, nepřestávají sahat k příliš zjednodušenému pojetí mutací, přičemž tvrdí, že celý problém vyřešili mávnutím ruky nad skutečným jádrem sporu: rozporem mezi ultrasložitostí a náhodnými mutacemi.

A nejenže je těžké do detailu pochopit čtyřrozměrný genom, existuje v něm navíc obrovské množství ‚metainformací‘. Představují informace o informacích! Jde o informace, které říkají buňce, jak informace udržovat, jak je zafixovat, kolabují-li, jak je kopírovat, jak interpretovat jejich obsah, jak je využívat, kdy je používat, a jak je předávat dalším generacím. A tohle všechno je zakódováno v onom lineárním řetězci písmen, a život by bez toho nemohl existovat. Popravdě řečeno, život byl naplánován směrem shora dolů; zřejmě jako prvá tu byla právě metainformace. Podle skvělého článku Alexe Williamse (49), aby mohl život existovat, vyžadují organizmy tuto hierarchii:

1. Dokonale čistou, jednomolekulově specifickou biochemii,
2. speciálně strukturované molekuly,
3. funkčně integrované molekulární strojky,
4. komplexně regulované, informacemi řízené metabolické funkce, a
5. metainformace, u kterých důsledek předchází příčině.

Žádná ze zmíněných úrovní nemůže být dosažena přírodními procesy, žádnou nelze předpovědět z úrovně bezprostředně nižší, a všechny jsou závislé na úrovni bezprostředně nad sebou. Metainformace představují nejvyšší úroveň biologické složitosti a nelze je vysvětlit naturalistickými mechanizmy, a přece bez nich život nemůže existovat (50). I když odhlédneme od všech ostatních argumentů pro a proti vzniku biologických informací, kde se tu vzaly metainformace, na kterých závisí veškerý život?

Závěry

Mohou mutace vytvářet nové informace? Ano, ale přijde na to, co máte na mysli, řeknete-li ‚informace‘. Také termín ‚nový‘ neznamená nutně ‚lepší‘ či alespoň ‚dobrý‘. Citují-li evolucionisté příklady ‚nových‘ informací, pak téměř vždy citují doklady o nových znacích, tyhle znaky však vznikly rozpadem informací již existujících. Mutace mohou vytvářet nové varianty starých genů, jak můžeme vidět na bílých laboratorních myších, bezocasých kočkách i modrookých lidech. Ale zhoubné mutace nelze užívat jako důkaz evoluce od molekuly k člověku. Když něco rozbijete, nedodal jste tomu přece vyšší kvalitu (a navíc tu musí napřed vůbec existovat nějaká funkce, abyste ji mohl narušit). Rovněž platí, že ne všechny nové znaky mají na svědomí mutace! Některé vzniknou rozšifrováním a integrací již existujících informací, některé dekomprimací komprimovaných informací, některé zapínáním a vypínáním jistých genů.

Žádný z příkladů, které se uvádějí jako důkazy proti stvoření, mě nepřesvědčil. Neexistují žádné známé příklady jakéhokoli druhu přínosných mutací nutných pro evoluční procesy ve velkém měřítku. Popravdě řečeno to vypadá, jako by všechny příklady přínosných mutací, nazírány z perspektivy dlouhodobého evolučního pokroku směrem vzhůru, byly jen výjimky z toho, co je skutečně pro evoluci potřeba, neboť všechno, co jsem viděl, zahrnovalo nějakou ztrátu.

My jako kreacionisté jsme na straně skutečných faktů. Budeme-li se touto věcí zabývat důkladně dál, připíšeme si velké vítězství v dlouhém boji za pravdu. Genom neodpovídá evolucionistickým představám. Příklady mutací, které máme, nejsou mutacemi toho druhu, který vyžaduje evoluce k postulovanému pokroku. Evolucionisté nám musí vysvětlit, jak vznikl čtyřrozměrný genom s četnými vzájemně se překrývajícími kódy a masivním zásobníkem plným metainformací. Mohou mutace vytvářet nové informace? Snad, ale jen ve velmi omezeném rozsahu. Mohou vytvářet onen druh informací, které jsou třeba ke vzniku genomu? V žádném případě!

Poděkování

Musím poděkovat Donu Battenovi, Jonathanu Sarfatimu i třem anonymním recenzentům za kritické poznámky k tomuto rukopisu. Můj článek totiž představuje do značné míry výsledek týmové práce, jelikož moje názory se po léta tříbily v diskuzích s kreacionistickými kolegy; mnoho z jejich příspěvků jsem ovšem bohužel z důvodu nedostatku místa (nikoli proto, že by byly nepodstatné) nemohl do článku integrovat. Obávám se, že jsem náležitě nevzdal hold těm, kteří mi prošlapávali cestu.

Odkazy

1. I am indebted to Randy Guliuzza, of the Institute for Creation Research, for first encouraging me to move from a gene-to an organism-centric viewpoint.
2. Gabriel, S.B. et al., The structure of haplotype blocks in the human genome, Science 296:2225–2229, 2002.
3. Conrad, D.F. et al., A high-resolution survey of deletion polymorphism in the human genome, Nature Genetics 38(1):75–81, 2003; See also articles by Hinds et al. and McCarroll et al. in that same issue.
4. Barash, Y. et al., Deciphering the splicing code, Nature 465:53–59, 2010.
5. Carter, R.W., Splicing and dicing the human genome: Scientists begin to unravel the splicing code 2010.
6. Gerstein, M.B. et al., What is a gene, post-ENCODE? History and updated definition, Genome Research 17:669–681.
7. See Sarfati, J., Refuting Evolution, 4th ed., Creation Book Publishers, pp. 120–121, footnote #7, 2008.
8. Gitt, W., Information, Science and Biology, Journal of Creation 10(2):181–187, 1996.
9. Gitt, W., Implications of the scientific laws of information part 2, Journal of Creation 23(2):103–109, 2009.
10. Many articles on the topic have been published in the creationist literature, including: Batten, D., Ligers and wholphins? What next? Creation 22(3):28–33.
11. Trusting Aristotle was an ‘argument from authority’, which could be construed as a classic logical fallacy. We might be tempted to say they should have known better, but ancient authority was very important to the culture back then, and science today operates on a tremendous trust system of prior authority, until proven otherwise.
12. The flat earth notion was invented, apparently out of thin air, by Washington Irving in his novel about Columbus. See: Multiple authors, Who invented a flat earth? Creation 16(2):48–49, 1994 and Faulkner, D., Geocentrism and creation, Journal of Creation 15(2):110–121, 2001.
13. This was not true in his early years, but by the last edition of Systema Naturae, Linnaeus had included information about change over time.
14. Grigg, R., Darwin’s illegitimate brainchild, Creation 26(2):39–41, 2004.
15. Wieland, C, Dynamic Life: Changes in Living Things. DVD available through creation.com.
16. Speciation and the Created Kinds, creation.com/speciation-questions-and-answers.
17. Williams, A., Facilitated variation: a new paradigm emerges in biology, Journal of Creation 22(1):85–92, 2007; see also creation.com/alexander-williams.
18. Borger, P., Evidence for the design of life: part 2 Baranomes, Journal of Creation 22(3):68–76, 2008. This is part of a series of articles available here: creation.com/peter-borger.
19. Lightner, J.K., Comparative cytogenetics and chromosomal rearrangements, Journal of Creation 24(1):6–8, 2010. This is just one of several articles I could have cited by Lightner.
20. Shan, E.L., Transposon amplification in rapid intrabaraminic diversification, Journal of Creation 23(2):110–117, 2009.
21. Carter, R.W., The slow, painful death of junk DNA, 2010; see also Shan (2009), ref. 20.
22. Borger, P., The design of life: part 3 an introduction to variation-inducing genetic elements, Journal of Creation 23(1):99–106, 2009.
23. Lightner, J.K., Gene duplications and nonrandom mutations in the family Cercopithecidae: evidence for designed mechanisms driving adaptive genomic mutations, Creation Research Society Quarterly 46(1): 1–5, 2009.
24. Borger, P., An illusion of common descent, Journal of Creation 24(2) 122–127, 2010.
25. Gabriel, S.B. et al., The structure of haplotype blocks in the human genome, Science 296:2225–2229, 2002.
26. I say this based on personal knowledge after many hours of study. The HapMap data is available online for anyone to check my claim: www.HapMap.org.
27. Shibata, T. et al., Homologous genetic recombination as an intrinsic dynamic property of a DNA structure induced by RecAyRad51-family proteins: A possible advantage of DNA over RNA as genomic material, Proceedings of the National Academy of Science (USA) 98(15):8425–8432, 2001.
28. Berg. I.L., et al., PRDM9 variation strongly influences recombination hot-spot activity and meiotic instability in humans, Nature Genetics 42(10):859–864, 2010.
29. Parvanov, E.D., Petkov, P.M. and Paigen, K., Prdm9 Controls Activation of Mammalian Recombination Hotspots, Science 327:835, 2010.
30. Enter ‘adaptive immunity’ in the search box on creation.com and you will find several appropriate articles discussing this issue in more depth.
31. Axe, D.D., The limits of complex adaptation: an analysis based on a simple model of structured bacterial populations, BIO-Complexity 2010(4):1–10, 2010.
32. Truman, R., Searching for needles in a haystack, Journal of Creation 20(2):90–99, 2006.
33. Truman, R., Protein mutational context dependence: a challenge to neo-Darwinian theory: part 1, Journal of Creation 17(1):117–127, 2003.
34. Batten, D., Clarity and confusion, A review of The Edge of Evolution: The Search for the Limits of Darwinism by Michael J. Behe, Journal of Creation 22(1):28–33, 2008.
35. cf. ref. 3.
36. The 1000 Genomes Project Consortium, A map of human genome variation from population-scale sequencing, Nature 467:1061–1073.
37. Sudmant, P.H. et al., Diversity of human copy number variation and multicopy genes, Science 330:641–646, 2010.
38. Lightner, J.K., Gene duplication, protein evolution, and the origin of shrew venom, Journal of Creation 24(2):3–5, 2010.
39. Liu, Y. and Moran, D., Do functions arise by gene duplication? Journal of Creation 20(2):82–89, 2006.
40. Konotey-Ahulu, F., Sickle-cell anemia does not prove evolution! Creation 16(2):40–41, 1994.
41. Batten, D., Bacteria ‘evolving in the lab’? ‘A poke in the eye for antievolutionists? 2008.
42. Batten, D., The adaptation of bacteria to feeding on nylon waste, Journal of Creation 17(3):30–5, 2003.
43. One of many examples can be found here: Is antibiotic resistance really due to increase in information?.
44. Lightner, J.K., Gain-of-function mutations: at a loss to explain molecules-to-man evolution, Journal of Creation 19(3):7–8, 2005.
45. Kerkut, G.A., Implications of Evolution (Pergamon, Oxford, UK), p. 157, 1960.
46. Darwin, C.R., On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life, 1st ed., John Murray, London, p. 109, 1859; darwin-online.org.uk.
47. Stevens, R.W., Can evolution make new biological software? Creation Research Society Quarterly 46(1):17–24, 2010.
48. Itzkovitz, S., Hodis, E. and Segal, E., Overlapping codes within protein-coding sequences, Genome Research 20:1582–1589, 2010.
49. Williams, A., Life’s irreducible structure—Part 1: Autopoiesis, Journal of Creation 21(2):109–115, 2007.
50. Williams, A., Meta-information: an impossible conundrum for evolution, 2007.

PřílohaVelikost 00466-30.11.2011-mohou_mutace_vytvaret_nove_informace.doc504 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 3 (2 votes)

Vzdálené galaxie vypadají příliš pokročile na veký třesk
Image credit: ESO/L. Calçada

Brian Thomas, M. S.

(Z http://www.icr.org/article/6498/ přeložil M. T. – 12/2011. Článek vyšel na stránkách ICR 30. listopadu 2011)

Gama-záblesk prošel na své pouti k Zemi dvěma velmi vzdálenými galaxiemi, přičemž je nasvítil zezadu, a vrhl tak nové světlo na modely původu a struktury vesmíru. Snímky šokovaly některé astronomy, protože je z nich zřejmé, že chemické složení těchto zdánlivě mladých galaxií je mnohem vyzrálejší, než by odpovídalo teorii velkého třesku.

„Tyhle galaxie mají mnohem víc těžkých prvků, než jsme kdy zaznamenali u galaxií v tak raném stadiu vývoje vesmíru. Nečekali jsme, že bude vesmír tak vyzrálý, tak pokročilý ve svém chemickém vývoji, v tak raném stadiu“, řekla německá badatelka Sandra Savaglio, hlavní autorka článku na podobné téma, který má vyjít v časopisu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society (1).

Ústřední doktrínou teorie velkého třesku je, že jisté hvězdy přeměňují lehčí prvky na prvky těžší. Po velkém třesku prý existovaly jen ty nejlehčí prvky, vodík a hélium. Astronomové předpokládají, že za miliony let se z oblaků vodíku vytvořily hvězdy. A pak uplynuly celé věky, než ony hvězdy vyzrály natolik, že se v nich začaly vytvářet prvky těžší, které astronomové všechny nazývají „kovy“. Hvězdy by se však nikdy nebyly mohly vytvářet tímhle způsobem, a zmíněná nová pozorování jsou prostě s onou doktrínou v příkrém rozporu (2).

Místo nevyzrálých a lehkých galaktických prvků v těchto velmi vzdálených galaxiích, „se nyní situace v tomto ohledu jeví tak, že rozsah metalicity je velký ve všech [směrech] rudého posuvu“, podle autorů (3). Z analýzy spektrálních čar gama-záblesku, kterou vědci provedli, vyplynulo, že galaxie, kterými gamazáření procházelo, obsahovaly víc kovů než Slunce.

Zdá se, že vzdálené galaxie jsou stejně vyzrálé jako galaxie nacházející se blízko Země, jako by neexistoval relativní časový rozdíl mezi dobou jejich vzniku. Tak se například zdá, že velmi vzdálené spirální galaxie – kde hvězdy jsou uspořádány do velkých spirálních ramen – se zavinuly do spirály v témž rozsahu jako ty Zemi bližší. Tato skutečnost potvrzuje teorii o tom, že astronomický čas běží, nebo dříve běžel, tempem velmi odlišným od času pozemského (4). Rovněž to potvrzuje teorii o tom, že se světlo ze vzdálených hvězd ocitá na Zemi okamžitě, aniž by jeho cesta zabrala nějaký čas (5).

Astronomové běžně nacházejí vyzrále vypadající velmi vzdálené galaxie, což odporuje příběhu velkého třesku o tom, jak asi je příroda vytvořila, jakož i o tom, kdy vznikly (6).

Proč vypadají zmíněné galaxie tak pokročile? Velký třesk nemohl vytvořit hvězdy a galaxie, mohl vytvořit jen rovnoměrně rozptýlený materiál (7). Asi dá rozum, že když samotná existence hvězd a galaxií vyžaduje nadpřirozenou příčinu, tak také stejná příčina stojí za složením oněch hvězd a galaxií.

Odkazy

1. VLT Observations of Gamma-ray Burst Reveal Surprising Ingredients of Early Galaxies. Max Planck Institute for Extraterrestrial Physics news release, November 2, 2011.
2. DeYoung, D. 1996. New Stars, New Planets? Acts & Facts. 25 (4).
3. Savaglio, S. et al. 2011. Super-solar Metal Abundances in Two Galaxies at z ~3.57 revealed by the GRB090323 Afterglow Spectrum. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Published online before print October 19, 2011.
4. Humphreys, R. How do spiral galaxies and supernova remnants fit in with Dr. Humphreys' cosmological model? Creation Ministries International. Posted on creation.com, accessed November 17, 2011.
5. Lisle, J. 2010. Anisotropic Synchrony Convention—A Solution to the Distant Starlight Problem. Answers Research Journal. 3: 191-207.
6. Thomas, B. 'Old' Galaxy Found in 'Young' Part of the Universe. ICR News. Posted on icr.org May 24, 2011, accessed November 17, 2011.
7. Coppedge, D. 2007. Inflating the Evidence. Acts & Facts. 36 (12): 15.

PřílohaVelikost 00467-1.12.2011-vzdalene_galaxie_vypadaji_prilis_pokrocile_na_velky_tresk.doc228 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Ještě nehodnoceno. Buďte první :-)

Jerry Bergman Ph. D.

(Z http://jerrybergmanphd.com/articles/?p=178#more-178 přeložil M. T. – 11/2011. Článek vyšel na stránce Jerry Bergmana 6. listopadu 2011)

Poznámka:
Článek Strava, zdraví a evoluce od Jerry Bergmana sem nedávám jako návod, co jíst a co nejíst, ale pro jeho zajímavé souvislosti s ústředním tématem tohoto webu: stvoření nebo evoluce? Jsem zastáncem učení Krista a apoštolů, že to, co člověk, který v Krista uvěřil a jemu slouží, jí, není vůbec podstatné, a nemusí se věnovat výběru těch "správných potravin a pokrmů", protože mu "nic jedovatého neuškodí". Má však brát ohledy na "mdlé ve víře", kteří si toto nemyslí. PK

Ve stručnosti

Množí se doklady toho, že jídlo je zásadně důležitý lék, a že špatné stravovací návyky jsou v západním světě hlavní příčinou smrti. Tento článek hodnotí stav empirického výzkumu zaměřeného na výživu. Došel přitom k závěru, že strava popisovaná v Bibli, bohatá na ovoce, zeleninu, obiloviny, ořechy, a chudá na tuky a tmavé maso, má velký význam pro dobré zdraví. V dřívějších dobách vykazovali lékaři tendenci k podceňování důležitosti správné stravy pro zdraví, postoj, který se začal měnit až s objevem toho, že vitamin C umí vyléčit kurděje, a zvýšený přívod vitaminu B1 zase vyléčí beri-beri. (beri-beri je onemocnění nervového systému, projevuje se těžkou únavou, svalovou ochablostí i otoky – pozn. edit.)

Správná výživa je dnes považována za tak zásadně důležitý faktor, že často představuje hlavního pomocníka při léčbě příslušné nemoci, a bylo rovněž zjištěno, že má zásadní význam i v prevenci chorob. Článek proto dále poukazuje na vysoký stupeň slučitelnosti mezi jídlem uvařeným z rostlin a výživovými potřebami člověka, a to jak z kreacionistického tak z evolucionistického hlediska. Jeho autor konstatuje, že kreacionistické vysvětlení, že zelenina s obilninami, ovocem a ořechy byla specificky určena pro lidskou výživu, odpovídá vědeckým poznatkům více než evolucionistické předpoklady.

Úvod

Moderní výzkum v oblasti výživy dává za pravdu pořekadlu „Vypadáš podle toho, co jíš“. Jádro filozofie vyjádřené tímto závěrem vychází především ze základů kreacionizmu. Ten, kdo jí „přírodní“ stravu – onu stravu bez přemíry jistých „umělých“ přísad, zejména tuku, soli, a upravené tak, aby se nezničily vitaminy, stopové prvky a jiné cenné látky - , dožívá se často vyššího věku (Guthrie a Picciano, 1995; Davis, 1954). Naopak, mnozí předpokládají, že valná část lidské snahy zlepšit jídlo speciální úpravou a přidáním různých chemikálií, či snahy o změny v přírodních procesech růstu rostlin a chovu zvířat jsou patrně z dlouhodobého hlediska nežádoucí.

Krátce řečeno, panuje názor, že to „příroda ví nejlíp sama“ – a i se všemi svými znalostmi se tak budeme častěji než v celých dosavadních dlouhých dějinách dopouštět na sobě chyb, dokud plně neporozumíme biochemii jídla i těla (Shepard, 1984; Commoner, 1971). Spory kolem užívání hormonů v potravě pro krávy s cílem zvýšit dojivost a kolem užívání ozařování k likvidaci bakterií přítomných v jídle jsou výbornými příklady (Fox, 1992). Proč se běžně věří, že „příroda to ví nejlíp“ – čímž je míněno, že to, co je přírodní, je často lepší než jídlo sebelépe upravené?

Hlavním motorem moderního hnutí za zdravé stravování, které se rozvíjí od poloviny 19. století, je Církev adventistů sedmého dne (Bergman, 1995). Cílem zmíněného hnutí byl návrat k prapůvodnímu křesťanství, a k dosažení tohoto cíle začali jeho vůdci s programem rozsáhlého studia Bible. Panovalo přesvědčení, že Písmo může vést křesťany nejen v otázkách morálních, nýbrž být jim oporou i při řešení jiných problémů, zejména v otázkách zdraví. V Písmu, zejména ve Starém zákonu, se hledala rada a moudrost ohledně zdraví a stravování. Z tohohle studia vyplynulo, že Bůh určil člověku za potravu jistou zeleninu, ovoce, obilniny a ořechy, a s jistou benevolencí povolil lidem jíst maso – tohle povolení se však nevztahovalo na požívání tuku (Lv 3:17, 7:23).

Na zmíněných poznatcích byly pak budovány polovegetariánské stravovací návyky omezující konzumaci masa, zejména tmavého, i povzbuzujících látek jako je kofein, tabák a alkohol. Skupiny jako Adventisté sedmého dne se takto stravovaly po léta, a nakonec se zjistilo, že nemocnost lidí stavících na uvedené stravě byla mnohem nižší než je tomu v běžné populaci – umírali mnohem méně zejména na srdeční choroby a mnohé druhy rakoviny.

Adventisté se také zaníceně věnovali vzdělávání lékařů - dietologů a zakládali pro ně četné nemocnice i vyšší odborné školy. Bylo samozřejmostí, že pak také prováděli srovnávací studie vlastního zdravotního stavu se zdravím jiných lidí, a brzy se ukázalo, že jejich stravovací návyky jim velmi výrazně prodlužovaly život, až o celých 20 let, což je mnohem víc než bychom mohli přičítat náhodným faktorům.

Zmíněné hnutí se nakonec rozšířilo i do světských zdravotnických kruhů, kde se empiricky potvrdila jeho správnost. Dnes proto všeobecně i světští lékaři uznávají, že mnoho vědeckých zásad zdravého stravování formulovala poprvé náboženská hnutí v 19. století. Lékařská věda do značné míry potvrdila správnost mnoha těchto základních zásad formulovaných v hlavních bodech zejména ve Starém zákoně. Od té doby prokázalo na 3000 vědeckých studií oprávněnost názoru, že strava s minimálním množstvím tuku, tmavého masa a alkoholu, a s vysokým podílem zeleniny a vlákniny plus nekouření účinně pomáhá při předcházení rakovině, srdečním chorobám i mnoha dalším nemocem (Nestle, Housman a Hurley, 1989; Koop, 1988). Základní filozofií, kterou se uvedená náboženská hnutí řídila, bylo přesvědčení, že náš Stvořitel dobře věděl, jaká strava je nejlepší, a sdělil nám to stručně k našemu prospěchu ve Starém zákoně. Starý zákon samozřejmě zahrnuje také stravovací předpisy, které se nevztahují ke zdravému životnímu stylu, nýbrž k náboženským zvyklostem, a je třeba trochu Písmo znát, abychom obě sféry dokázali odlišit (Bergman, 1995).

Konkrétně Genesis 1:29-30 a 2:16-17 dává lidem povolení jíst „ každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny.“ Tahle skupina zahrnuje obilniny (Genesis 43:31-32), zeleninu (Genesis 25:34), ovoce a ořechy (Deuteronomium 8:8, Jóel 1:12, Ageus 2:19, Genesis 43:11, Jeremjáš 1:11, Izajáš 25:6), koření a med (Matouš 23:23, 13:31; Lukáš 11:42) i různé nápoje (Izajáš 17:18, Jan 2:9-10). Neexistují důkazy o tom, že by lidé původně byli jedli jakékoli maso včetně vepřového, hovězího či drůbeže – začali s tím až po Potopě (Genesis 9: 3-4). Základ stravy ve starověkém Izraeli tvořila pšenice, jádra, cibule, melouny, jablka, ječné krupky, ředkev, datle, med, česnek, čočka, kukuřice, pohanka, proso, oves, rýže, meruňky, angrešt, třešně, rybízy, grapefruity, hrušky, pomeranče, granátová jablka, kapusta a zelí, brokolice, kapusta, květák, hlávkový salát, špenát, tuřín i jiná rostlinná strava (Edmonds, 1992).

Existuje mnoho studií o biblických důvodech a dějinách požívání masa. Většinou se argumentuje tím, že padlý člověk má tak zničené zdraví, že může náležité množství bílkovin i jiných živin získávat pouze tak, že bude doplňovat svou stravu o maso. Nicméně běžní lidé v minulosti většinou nejedli moc masa, a maso bylo považováno většinou lidí nanejvýš za vzácné zpestření jídelníčku či potravina pro zvláštní příležitosti (Tannahill, 1973: 62, 71-72, 86). V podstatné části Asie a Středního východu je maso dosud považováno za pouhou chuťovou přísadu, kterou se v malém množství ozdobí vlastní pokrm, dodá se mu tím patřičné chuti, ale podstatnou součástí výživy není. Ve své souhrnné práci o stravě lidí v biblických dobách napsal Edmonds:

V biblických dobách neměli lidé...žádné mikrovlnné trouby, žádné konzervované potraviny, nevařili si obědy z mražených polotovarů; přesto však...přežívali – a šlo jim k duhu – díky chutným, výživným potravinám. A činili tak s ohledem na stravovací i zdravotní předpisy zaznamenané v samotné Bibli! V prvních třech kapitolách knihy Genesis nalézáme jasný, nadčasový soubor pravidel pro požívání jídla, nápojů i zdravý život obecně. Moderní nutricionisté dnes ke svému úžasu zjišťují, že bibličtí proroci, kteří zaznamenali tahle pravidla, předběhli značně svou dobu. Například dnešní vědci začali teprve nedávno poznávat mimořádnou důležitost stravy bez přemíry tuků. Studie provedené v uplynulých 20 letech prokázaly, že lidské tělo funguje nejlépe, obsahuje-li strava spoustu vlákniny a jen málo tuku. Cestou, jak získat tyhle ideální složky výživy, je upřednostňování rostlinné stravy – ovoce, zeleniny a obilnin – před stravou živočišného původu jako jsou masa, sýry a jiné mléčné výrobky. Během 80. let 20. století přijaly všechny velké zdravotnické organizace i organizace propagující zdravou výživu koncepci stravování založeného na omezení tuků a velkém podílu vlákniny. Bible to však doporučovala již před zhruba 4000 lety! (1992, str. 2-3).

Názory evolucionistů

Pro evolucionistický materializmus je typický předpoklad toho, že za mnoho milionů let biologické evoluce se vyvine struktura, jejímž cílem je v maximální míře upřednostňovat přežití daného organizmu. A největší šanci na přežití má z celé populace v každé generaci ten nejzdatnější, který také zplodí jedince generace další. Výhodné vlastnosti přítomné u přeživších budou pak mít tendenci se hromadit tak dlouho, dokud se nevyvine ten „nejzdatnější“ organizmus, jedinec nejlépe přizpůsobený prostředí, ve kterém žije. Podle tohohle názoru je zřejmě „přírodní“ vitamin lepší než vitamin „umělý“, protože se předpokládá, že se v něm vyvinula směs chemických látek, která je s to maximálně prodlužovat přežívání organizmu až k nejzazší mezi jeho plodného věku, a také zajistí, aby daný jedinec měl co nejvíce potomků.

Podle zmíněného názoru by „přírodní“ vitamin vyhovoval potřebám rostliny či zvířete, kteří ho syntetizují, nikoli už však nutně potřebám lidským. Inteligence by přece mohla vyrobit lepší sloučeninu než náhodné variace, se kterými pracuje přírodní výběr. Ve světě kolem nás je toho ještě hodně k poznávání. A i kdybychom znali všechno, co je možno poznat, vědci by mohli skoro pokaždé vytvořit přinejmenším to, co umí evoluce, a většinou dokonce sloučeninu lepší než je látka vytvořená slepým přírodním výběrem.

Závěry badatelů z oblasti správné výživy nepodporují evolucionistický materializmus, protože přírodní výběr vyprodukuje nejvýše pouze takovou směs a složení nutričních látek, které pomůže konkrétní rostlině či zvířeti přizpůsobit se svému vlastnímu individuálnímu místnímu prostředí. Navíc, jelikož se prostředí stále mění, to, co funguje dnes, nemusí být účinné v budoucnosti. V důsledku toho budou sloučeniny, které příroda vyvine, přínosné pouze pro biochemii rostliny, která je vyvinula – nikoli už nutně pro její konzumenty jako jsou třeba lidé. Evoluce vybírá to, co je ideální pro konkrétního živočicha, nikoli pro ostatní živé organizmy, a navíc vybírá pouze to, co usnadní přežívání do konce rozmnožovacího stadia zvířete, ani o den déle (Bergman, 1993).

Z tohoto důvodu by se byly musely vyvinout tisíce odlišností v biochemii živých organizmů, které by sloužily přežívání každé konkrétní rostliny či zvířete v maximální možné míře. Důkazy o takovém stavu však v přírodě nenalézáme. Všechny živé organizmy bez výjimky disponují naopak stejným základním plánem a designem – asi 20 aminokyselin, sacharidy a glycidy, tuky a malé množství vitaminů a minerálů. A výživové potřeby všech zvířat jsou si pozoruhodně podobné.

Navíc hnací síla evoluce cílená na stále delší dobu dožití a stále větší počet potomků funguje jen potud, pokud se vztahuje čistě na porodnost, a nikoli na zdraví, bezbolestný život, aktivity spojené s fyzickou radostí či na dlouhověkost daleko přesahující věk reprodukční. V mnoha společnostech žijí lidé často o 40 až 50 let déle než činí jejich reprodukční věk. A tahle fakta umí vysvětlit pouze kreacionizmus. Teoretikové evoluce se pokoušeli s tímhle problémem vyrovnat tvrzením, že lidé se vyvinuli společně s rostlinami i zvířaty – názor, který má malou váhu vzhledem ke svrchu uvedené záležitosti. Hlavní námitkou proti myšlence společného vývoje je fakt, že ačkoli existují jasné důkazy o změnách stravovacích návyků, neexistují žádné důkazy o makroevoluci biochemie potravin – jídlo má dnes stejné složení, jako mělo vždy v dějinách, což je ověřeno studiemi hmyzu zachovaného v jantaru či pravěkých zvířat nalezených ve zmrzlém stavu na pólech (Tannahill, 1973).

Kreační perspektiva

Hnutí za zdravé stravování často argumentuje tím, že všechno „přirozené“, zvlášť jde-li o jídlo, je většinou kvalitní, z důvodu niterného přesvědčení o tom, že i když to vytvořila rostlina, je to určeno pro lidskou spotřebu, a tudíž je to zdraví prospěšné (Brennan, 1975). Přesvědčení o tom, že „to příroda ví nejlíp“, zrcadlí názor, že se sice můžeme pokoušet přírodu vylepšovat, ale naše znalosti v současnosti, a možná nikdy, nestačí na znalosti Plánovače přírody (viz Commoner, 1971). Pokusy vylepšit přírodu často nadělají víc škody než užitku, dokud plně nepochopíme příslušnou složitou biochemii.

Kreacionisté jsou toho názoru, že přírodní strava je lepší, protože je to tak od Boha naplánováno. Poměry mezi jednotlivými živinami i samotná povaha těchto živin a jejich chemického složení v ní nám patrně lépe vyhovují než složky stravy vyrobené uměle námi lidmi. Snad to dokonce platí i pro některé sloučeniny, které existují v přírodní i umělé formě, jako třeba spousta „přírodních“ i „umělých“ vitaminů. Chemická látka vyrobená člověkem je přinejlepším kopií originálu; a genialita spočívá v designu originálu, nikoli v jeho kopii. Někteří lidé se bojí, že jisté přírodní vitaminy nebudou třeba totožné s vitaminy, které nám nabízí příroda; a i když se nám kopie povede, 3-D struktura chemického vzorce přírodní sloučeniny se může od 3-D struktury našeho výrobku lišit, což vyjadřujeme konstatováním, že jde o různé izomery téže sloučeniny.

(izomery = sloučeniny s týmž molekulárním vzorcem, ale odlišným uspořádáním atomů v molekule, lišící se některými chemickými i fyzikálními vlastnostmi. Pozn. překl.)

Mnozí lidé raději neriskují a spoléhají výhradně na přírodní potraviny. Čerstvé ovoce a zelenina obsahuje velké množství vitaminů A, C a E a dalších antioxidantů; vitaminy umělé pak mohou způsobovat poškození zdraví tím, že uvolňují do těla volné radikály. Poškození způsobená volnými radikály se předpokládá u případů rakoviny, mozkové mrtvice, infarktu i „normálního“ stárnutí (Koop, 1988). Omezení zmíněných škodlivých vlivů volných radikálů by mohlo uvedené zdravotní problémy alespoň zmírnit. Zdravé stravování může značnou měrou pomoci v boji proti stárnutí a může značně omezit pravděpodobnost výskytu rakoviny, infarktů i mrtvic (Koop, 1988; Merchand et al., 1989).

Rostlinné chemikálie, které by nám mohly pomoci v boji proti rakovině, zahrnují sloučeniny zvané funkční složky, část velké skupiny přírodních rostlinných sloučenin zvaných fytochemikálie. Zahrnují flavonoidy ve fazolích, indoly a isothiokyanáty v brokolici a genistein v sojových bobech (Schardt, 1994). Rovněž důležité jsou monoterpeny v citrusových plodech a saponiny v mnoha druzích zeleniny a koření (Napier, 1995, str. 12). Mnoho vědců má za to, že většinu našich moderních zdravotních problémů má na svědomí do značné míry naše nepřirozená nevyvážená strava i celkový životní styl (McNutt, 1995; Russell, 1980). Z empirického bádání opakovaně vyplynulo, že strava bohatá na ovoce a zeleninu podstatně snižuje riziko výskytu rakoviny, srdečních chorob i četných dalších nemocí (Williamson, 1996).

I když je valná většina balených i konzervovaných potravin vyrobena z rostlinných či živočišných surovin, některé z nich jsou přece jen už spíše produktem chemických laboratoří než přírodních rostlinných procesů. Příkladem jsou transmastné kyseliny, které se tvoří při výrobě margarínu z rostlinných olejů – oleje jsou polynenasycené, ale v průběhu výroby margarínu se tahle výhoda tak trochu mění v nevýhodu. Dokonce i naše pokusy doplňovat stravu vitaminy a minerály v tabletkách občas selhávají, a někdy nám dokonce vysloveně škodí.

Pouhé slovo „přírodní“ při označení původu potraviny je dnes výborným reklamním tahákem. Bohužel, ke hnutí za zdravé stravování se přidává mnoho šarlatánů a ne moc dobře informovaných laiků. Někteří z nich přitom téměř ignorují výsledky seriózního empirického bádání a prosazují nevyzkoušené megavitaminové či ezoterické doplňky stravy. Tihle lidé neobhajují „přírodní“ stravu , ale stravu uměle vytvořenou bez nejmenších znalostí biochemie těla či potravin. Nejlepším vědeckým doporučením v podobné situaci je jíst běžnou stravu a nespoléhat se na doplňky. Krátce řečeno, budete-li využívat pouze doplňky stravy, nedostane prostě vaše tělo všechny ty složky stravy, o kterých nám kdekdo v jednom kuse vykládá. Stále ještě nevíme, zda bychom měli kombinovat indol s isoflavonoidem či listovou kyselinu se selenem. V současnosti to nejlepší ví příroda (Napier, 1995, str. 12).

Zmíněný názor o tom, že je třeba jíst zdravě, sdílí také ekologické hnutí se svým učením, že nešetrné lidské zásahy do přírody mohou způsobit mnoho zla (Shepard, 1984). Zkušenost opakovaně potvrdila platnost tohohle závěru. Jelikož Bůh stvořil původně vesmír a všechno v něm jako jednotný a rovnovážný systém, ví, co je nejlepší pro každou z jeho součástí. Lidé nevědí, co je nejlepší, protože toho zdaleka nevědí tolik, co Stvořitel (Russell, 1980). Commoner, přední propagátor zdravého prostředí, promyslel a zformuloval to, čemu říká čtyři ekologické zákony platící v našem ekosystému. První zákon říká, že v podobném systému je vše určitým způsobem provázáno se vším ostatním (1971, str. 33). Znečišťující látka, třebaže zprvu přítomná pouze ve vzduchu, kontaminuje nakonec vodu, půdu i zvířata, jak pomalu proniká celým systémem.

Commonerův třetí zákon (1971, str. 41) říká, že „to příroda ví nejlíp“, a vše, co člověk ve svém prostředí k její újmě podniká, musí nějakým způsobem přírodě kompenzovat. V narážce na Paleyovo dílo shrnuje Commoner zmíněný zákon do věty „hodinář to ví nejlíp“. Jak zdůrazňuje Shepard (1984, str. 380), není „hezké šidit matku přírodu“ – a vlastně se to tak ani dělat nedá, protože globální ekosystém tvoří provázaný celek, ke kterému nelze nic přidat ani z něho ubrat, i kdyby se v určitém místě snad podařilo v podstatě něco přece jen zlepšit, aniž bychom se přitom snažili o zlepšení celku. Za vše, co si z celku přírody vezmeme, musíme totiž buď zaplatit nebo to odpovídajícím způsobem nahradit. Zaplacení se přitom prostě vyhnout nelze – jenom je lze odkládat, přičemž ovšem nabíhají úroky z prodlení (Commoner, 1971, str. 46). Hlavním motorem evoluce je změna – změna ekologické rovnováhy - , proces, který je zprvu vůči životu víc destruktivní než konstruktivní. S ohledem na zmíněný zákon Shepard konstatuje, že

„zatímco se lidé ze všech sil snaží přírodu ‚vylepšit‘, vyvolávají v ní přitom zároveň některé nebezpečné druhotné reakce. Víme například, že moderní hnojiva zvyšují výnosy polí, ale také někdy znečišťují blízké vodní systémy. Některé oblasti světa se také v důsledku nadměrné zemědělské exploatace mění v pouště. Každým rokem je v Africe zhruba 8 kilometrů čtverečních zemědělské půdy ztraceno, což má za následek masové hladomory (1984, str. 380).

Potrava, kterou matky krmí svá mláďata

Nejlepším příkladem jedinečnosti přírodních potravin je výživa, kterou příroda zajišťuje mladým rostlinkám látkami přítomnými v plodech a semenech, stejně jako mléko a další potraviny, kterými matky krmí svá mláďata. Rozsáhlý výzkum prokázal, že v lidském mateřském mléce je obsažena perfektně vybalancovaná směs výživných látek včetně všech devíti esenciálních aminokyselin, sacharidů, esenciálních mastných kyselin, vitaminů i minerálů (Russell, 1995). Lidské mateřské mléko obsahuje rovněž stovky dalších již méně prozkoumaných výživných látek, přičemž mnohé z nich, jak se ukazuje, hrají zásadní roli při zdravém vývoji dítěte (Newman, 1995).

V mléce jsou také protilátky, které chrání malého před patogeny a proteinové faktory, které jsou zřejmě s to stimulovat produkci protilátek a posilovat tak imunitní systém nemluvněte (Newman, 1995; Homer, 1994; Day et al., 1992). Z jedné studie vyplynulo, že železo, které váže bílkovina v mateřském mléce zvaná laktoferrin hraje zřejmě zásadní roli při obraně děťátka před infekcemi a nádory. Profesor biologie na Newyorské univerzitě Philip Furmanski prokázal, že laktoferrin signalizuje buňkám imunitního systému nutnost aktivity tak, že do nich pronikne a aktivuje jejich DNA. (Koprowski a Gwynne, 1995, str. 13).

Intimní kontakt mezi matkou a dítětem během kojení umožňuje rovněž přechod dětských antigenů do matčina těla, což ve svém důsledku vyvolá v jejím těle tvorbu protilátek a imunoglobulinů, které opět dostává dítě při dalších kojeních. Takhle tedy spolupracuje matčin imunitní systém se systémem dítěte, aby byla zajištěna maximálně perfektní zdravotní kondice malého. Cunninghamova studie srovnávající kojené děti s dětmi krmenými sušeným mlékem a jinými doplňky umělé výživy prokázala, že děti kojené trpí o polovinu méně ušními infekcemi, o pětinu méně trpí respiračními nemocemi, o více než polovinu méně průjmy a zvracením, o třetinu méně jich musí někdy podstoupit hospitalizaci, a o více než polovinu méně jich trpí všeobecně nemocemi dětského věku (1977, str. 721-729).

Zajímavé je, že složení mateřského mléka se mění v závislosti jak na potřebách malého, tak na stupni jeho vývoje. Výzkumy prokázaly, že takto rozdílné typy mléka produkovaného matkou se natolik liší, že každé z nich nazýváme jinak. Rané mléko se nazývá kolostrum – to je určeno pro první týden života nemluvněte mimo matčino lůno. Pak se vyvíjí mléko přechodné, kterým je kojenec živen další jeden až čtyři týdny, a pak nastupuje zralé mléko, které ovšem také podléhá změnám v závislosti na vývojových potřebách malého. Jiný výzkum zjistil, že koncentrace mléka se dokonce mění s denní dobou (Russell, 1995).

V mateřském mléce jsou přítomny i složky, které zajišťují lepší vstřebatelnost vitaminů a minerálů, které obsahuje. Nekojí-li matka dítě, přijde maličký o mnohé ze zmíněných výhod nebo se mu musí zajišťovat pomocí umělých doplňků stravy. Železo, zinek a kyselina listová jsou příklady běžných doplňků stravy, které musíme dodávat dítěti kojenému z láhve, protože v kravském mléce jich není dostatek.

Malé dítě má relativně velkou spotřebu kalorií vzhledem ke svému rychlému růstu v době od kojeneckého věku po rané dětství. Proto je plnotučné mléko přiměřeným zdrojem kalorií pro kojence a malé děti, není však ideální potravou pro dospělé, protože padesát procent energetického obsahu mléka tvoří tuky (lipidy). Rychle rostoucí děti potřebují stravu bohatou na tuky, ale dospělí ne. Tuky obsahují zhruba devět kilokalorií na gram, zatímco sacharidy a bílkoviny jenom čtyři kilokalorie na gram. To umožňuje malému získávat svou plnou energetickou potřebu za méně než poloviční dobu krmení než kdyby získával kalorie z jiných zdrojů.

Mateřské mléko obsahuje rovněž vysoké hladiny lipázy, což je enzym štěpící tuky na jednodušší látky, například z triacylglycerolů odštěpuje mastné kyseliny, které pak děťátko snadněji přijímá. Protože lipázy jsou enzymy a jako takové mají tendenci rychle se rozkládat, musí být mléko čerstvé – jasná výhoda kojení oproti krmení z láhve (Russell, 1995). Máme už dobře zdokumentováno i mnoho dalších výhod kojení pro matku včetně psychosociálních přínosů spočívajících ve vytváření vazby mezi ní a dítětem jakož i jistý stupeň ochrany před rakovinou prsu, který je menší či větší v závislosti na době, po kterou matka kojí (Newcomb et al., 1994, str. 81).

Evoluční teorie mateřského mléka

Evolucionisté zkoušejí vysvětlit shora uvedená fakta tvrzením, že u dětí matek kojených mlékem obsahujícím složky umožňující ochranu zdraví takového dítěte je vyšší pravděpodobnost přežití a předání zmíněných rysů potomkům. Problém takového výkladu spočívá v tom, že mateřské mléko by vlastně nebylo dítěti k ničemu, dokud by nebyl dovršen celý proces k takové úrovni, která by zaručovala malému větší šance na přežití. Výhodou mateřského mléka je však především pomoc dítěti vyhnout se celé škále takzvaných dětských nemocí, a nikoli (jak tvrdí evolucionisté) především kladně ovlivnit schopnost dítěte přežít.

Mnohé z výhod kojení se rovněž nevztahují ani tak na délku dožití jedince, nýbrž na kvalitu jeho života. Za druhé, za jinak týchž podmínek by evoluce vybírala organizmy, které za života porodily 20 dětí a ztratily deset, než organizmy, které porodily 14 dětí a ztratily dvě. Evoluce vybírá takový počet potomků, který je s to zplodit více potomků, tudíž průměrný počet potomků bude vyšší u vyvinutějších zvířat, která nekontrolují svou natalitu tak, jak to činí lidé.

Jinými slovy, evoluční teorie by předpovídala, že počet potomků by se neustále zvyšoval, protože plodnější zvířata by rodila více potomků, kteří by pak rys zvýšené plodnosti předávali dál. Budeme-li předpokládat mnoho miliard let evoluce, která by vybírala plodnější jedince, je pak obtížné vysvětlit, proč má mnoho moderních savců jako třeba pandy a jiní, jen jedno mládě za sezónu či ještě méně, a dokonce pouhé jedno či dvě mláďata za celý plodný život.

Za druhé, předpokládáme-li spolu s evolucionisty, že se člověk vyvinul z primátů, nevtahoval by se tenhle zákon přírodního výběru na lidi, protože lidé ve svých dějinách často kontrolovali počet svých potomků jak kontrolou plodnosti tak potraty (Noonan, 1970). Potraty byly časté dokonce už v antice, a společnosti tehdy nevadilo, že rodiče páchali infanticidu či prostě narozené děti odkládali, dokud římskou říši neovládlo křesťanství (Noonan, 1970, str. 6). Zmíněná praxe do značné míry popírá účinek mnoha přírodních faktorů, které směřují ke zvýšení počtu potomstva.

Evolucionisté mohou pouze spekulovat o přítomnosti nějakého rysu u konkrétního organizmu, který by mu přinášel výhody pro přežívání. Rostliny například obsahují mnoho protirakovinných složek. V současnosti neexistují žádné potvrzené důkazy o tom, že by přinášely své rostlině nějaký užitek. Ukáže-li se, že tomu tak skutečně je, bude velmi obtížné vysvětlit to působením přírodního výběru. Rostliny většinou druhů rakoviny netrpí, takže se zdá, že tihle antirakovinoví činitelé jsou přínosní jedině pro lidi a jiné organizmy využívající zmíněné rostlinné látky. Je samozřejmě docela dobře možné, že u těchhle antirakovinových složek objevíme nějaký příznivý účinek i pro samotnou rostlinu, ale dosud jsme na nic takového nepřišli.

Evoluční hypotéza jednoznačně neumí vysvětlit všechno, protože je-li evoluce slepým procesem hnaným pouze náhodným faktory boje o přežití, které se mění podle konkrétních okolností, neexistovala by jasně „nejlepší“ struktura. To, co by evolucí vznikalo, by byly pouze organizmy, které by byly úspěšnější v boji o přežití po omezenou dobu – a nikdy ne navždy. Přinejlepším tak může jedno zvíře fungovat líp než jiné organizmy v jistém konkrétním místním prostředí, ale jen do té doby, než se podmínky změní nad jistou mez.

Domyšleno do důsledků: jedinečná sada chemických kombinací nacházející se v konkrétním ovoci by snad mohla sloužit zájmům rostliny, která toto ovoce nese, v dané evoluční době, toto ovoce by však nemuselo být nutně tím „nejlepším“ jídlem pro lidi – dokonce ani pro zvířata, kterým se daří právě tam, kde toto ovoce roste. Zmíněné ovoce by tedy patrně neobsahovalo ty správné živiny pro kterékoli další živé organizmy – ani pro lidi; často by dokonce mohly být nepoživatelné či dokonce jedovaté. Krátce řečeno, podle evoluce, vitamin C v citrusech by se byl vyvinul pouze proto, aby rostlina sama přežila, a nikoli proto, aby si na citrusech pochutnávaly jiné organizmy jako třeba lidé či morčata.

Hnutí za zdravé stravování však zdůrazňuje, že většina přirozené potravy, vitaminů atd. je sice dobrá pro všechno živé, ale často jen dokud je opravdu „přírodní“. Přírodní potraviny – ovoce, zelenina, ořechy a koření – byly vyrobeny Bohem pro lidskou spotřebu, a proto jim máme dávat přednost. Boží slova v knize Genesis to vyjadřují takto: „Z každého stromu zahrady smíš jíst...Bůh viděl, že všecko, co učinil, je velmi dobré.“ Evoluční hypotéza připouští naopak pouze skutečnost, že to, co je přírodní, je pro lidi zdravé pouhou náhodou. Na druhé straně kreacionisté prohlašují, že vyvážená strava z přírodních surovin je skoro vždycky (nebo prostě vždycky) pro lidi nejzdravější (podmínka, které evoluční teorie protiřečí).

Evolucionisté jsou toho názoru, že úsilí inteligentních lidí by mohlo velmi zásadně zlepšit přírodu i svět kolem nás. Je pravda, že lidé mohou vylepšit produkty procesu přežívání nejzdatnějších metodou slepých, brutálních náhodných příznivých kroků, a zásadně zasáhnout i do samotného běhu přírodních zákonů. Dokonce ani geneticky vyšlechtěné rostliny nejsou v rozporu s přírodními zákony, protože ony rostliny stále poskytují přírodní potravu, a cílem šlechtitelů je pouze optimalizovat jejich přirozený potenciál. Rovněž skutečnost, že některé rostliny produkují jedy, není za jistých okolností žádným problémem, protože i tenhle fakt umějí kreacionisté dobře vysvětlit (Bergman, 1995a).

Předpoklad, že naše těla jsou jistým způsobem „vyprojektována“, a proto mají určité potřeby, které by měla uspokojovat pouze přírodní strava, vede k výrokům jako:

Strava má díky Bohu a přírodě schopnost vyléčit vás z chorob štítné žlázy, zánětu průdušek i senné rýmy. Vaše žena vám může uvařit jídla, která vás zbaví – navždy – žaludečních potíží, žlučníkových kamenů či jaterních nemocí. V jídle najde váš lékař složité chemické látky, které vám pomohou zotavit se z [mnoha nemocí]...lék schopný vyléčit anémii za pár týdnů roste vlastně hned za humny. V koši vašeho zelináře je mnoho léčivých substancí, které spolu se sluníčkem vyléčí porézní kosti dítěte trpícího křivicí. Mlékaři vám přinášejí magickou tekutinu, která vám pomůže při ochraně dětí před ptačím hrudníkem, vbočenými klouby, vybočenými klouby a jinými podobnými deformitami...jídlo je lékem v konkrétním a nejlepším slova smyslu – lékem opravdu účinným (Lindlahr, 1972, str. 15-16).

Hnutí za zdravé stravování také zdůrazňuje, že mnohé potraviny jsou zároveň léky, což zahrnuje představu, že naše těla jsou naplánována tak, aby zdravě rostla a zůstala zdráva pouze tehdy, budou-li dostávat patřičnou stravu – potraviny vybrané vyváženě, které byly vymyšleny tak, aby maximálně zvyšovaly potenciál našich těl (Dobelis, 1986; Clark, 1965). I když nejsou přímo nezbytné, pomáhají nám znalosti o chemickém složení zmíněné stravy pochopit, proč jsou příslušná jídla prospěšná či dokonce nutná pro lidské zdraví. Musíme také zkoumat to, která jídla a v jakém množství jsou ideální pro maximální zvýšení našeho zdravotního potenciálu (Lucas, 1992). Skutečnost, že je nějaké jídlo připraveno z přírodních surovin, ještě nezaručuje, že je zdravé, ale jelikož je jen málo rostlin jedovatých, přinejmenším většina rostlin není škodlivých (Levy a Primack, 1984).

Řadoví lékaři dnes dají mnohem více na doporučení autorit z hnutí za zdravé stravování než tomu bylo ještě před deseti lety (Nittler, 1972). Mnoho lékařů souhlasí s tím, že jídlo je z dlouhodobého hlediska tím nejlepším lékem, a že všechny nemoci si může člověk přinejmenším částečně zhoršit, nestravuje-li se zdravě (Ginness, 1993). Tahle oblast vědy prodělává právě svůj boom – říká se jí studium nutraceutik. Důkazem toho je nutraceutické hnutí i snaha přimět lékaře, aby si doplnili vzdělání v oblasti zdravé výživy. Weilovými slovy řečeno:

Za čtyři roky studia na lékařské fakultě Harvardovy univerzity a rok praxe na interně jsem zažil pouhých 30 minut školení o nutricionizmu, na ubohé úrovni přednášeném dietetikem, který nás poučil o zvláštních dietách, které si můžeme objednat pro hospitalizované pacienty...Když jsem studoval, dostávali lékaři snadno nálepku šarlatánů, tvrdili-li, že strava může být rizikovým faktorem pro vznik rakoviny. A dnes už všichni uznávají, že strava s přemírou tuků a nedostatkem vlákniny, a zejména příliš mnoho masa a málo zeleniny předurčuje lidi k rakovině tlustého střeva, prsu, dělohy i prostaty. V dřívějších dobách riskovali nařčení z mastičkářství i ti, kdo tvrdili, že vitaminy jsou prospěšné i jinak než pouze při chorobách zaviněných jejich vysloveným nedostatkem; dnes však víme, že beta-karoten, prekurzor vitaminu A, má silné protirakovinové účinky, zejména proti rakovině plic a děložního hrdla (1993, str. 12-13).

Epidemiologické práce, které konstatují, že procento výskytu rakoviny je velmi značně ovlivněno typem stravy a stavem životního prostředí v té které lokalitě, třeba vystavením azbestu či radonu, byly velkým podnětem pro aktivity v oblasti prevence proti takovým rizikům spojeným se škodlivými chemikáliemi (Potter, 1997). Taková prevence většinou vyžaduje podávání uměle vyrobených přípravků. Tím se liší od terapie stravou, při které ohrožená osoba konzumuje v jídle přírodní látky, které hrají roli v prevenci rakoviny (Swan, 1997: 719). Tenhle rozdíl nedávno setřel boom vědy, která k léčení nejrůznějších patologických stavů užívá zdravou stravu a bylinky, vědy, která studuje skupinu chemikálií zvaných nutraceutika.

Téměř 5000 zásadních vědeckých studií dnes ověřuje názor, že stovky různých rostlinných přípravků i jejich odvozenin dokáží odvracet škodlivé účinky člověkem vyráběných chemikálií (Koop, 1988; Potter et al., 1997). Příkladem může být jedna analýza dat z 23 epidemiologických studií, která potvrdila, že jisté rostlinné výtažky ve stravě bohaté na zeleninu a obilniny snížily riziko vzniku rakoviny tlustého střeva o 40%. Nejméně 200 epidemiologických studií ze spousty zemí zjistilo souvislost mezi užíváním vysokých dávek jistých rostlinných výtažků a menším rizikem vzniku mnoha typů rakoviny (Napier, 1995, str. 9-10).

Důležitost eliminace vlivu škodlivých chemikálií na lidský organizmus (chemoprevence) dokládá fakt, že se v současné době zkoumá přes 400 možných chemopreventivních přípravků, a dokonce i americký Národní institut pro výzkum rakoviny se nyní zaměřuje na chemoprevenci (Swan, 1997: 720). Typický člověk, na kterém se zkouší chemoprevence, je zdravý jedinec s rakovinou buď ve vlastní anamnéze či v historii své rodiny, nebo jedinec v prekancerózním stavu.

Existují epidemiologické i další důkazy o tom, že mnoho předpokládaných antikancerogenních rostlinných látek včetně kyseliny listové, selenu a lykopenu (sloučeniny, která propůjčuje rudou barvu ovoci a rajčatům) neúčinkuje jen proti rakovině, nýbrž i proti vysokému krevnímu tlaku, a má kladné účinky na kardiovaskulární systém (Selhub et al., 1995). Celá tahle skupina látek může v kterémkoli stadiu interagovat s rakovinným procesem, přičemž většinou zpomalí či zastaví postup rakoviny či ji vrátí do raného stadia (Napier, 1995, str. 10).

Mezi látkami, u kterých byl zjištěn účinek bránící vzniku či postupu rakoviny, jsou nejen vitaminy a minerály, ale i zelený čaj, vláknina, různé koření, sója i česnek (Kelloff, 1997: 248). Ke zjištění jejich farmakokinetiky musíme stanovit, jak působí určitá sada složek či jednotlivá složka v těchto substancích, u kterých jsme zjistili chemopreventivní působení. Je příznačné, že jednotlivé složky zdravé výživy často nezabírají proti nemoci, jsou-li podány izolovaně a v netoxických dávkách (Kelloff, 1997: 249).

Mnohá chemopreventiva zesilují produkci či aktivitu enzymů, které působí jako blokátory a zbavují kancerogeny jejich toxicity či jim brání v přístupu k buňkám nebo pronikání do nich. Některá pak působí také jako látky potlačující a redukující zhoubné změny v buňkách vystavených předtím účinkům karcinogenů. Tahle zjištění podnítila výzkum spousty druhů ovoce a zeleniny za účelem izolování možných chemopreventivních fytochemikálií. Některé z této spousty fytochemikálií, které vědci již prozkoumali, jsou antikarcinogeny, a v následujícím přehledu vyjmenujeme ty, které mají chemopreventivní potenciál pro rakovinu plic a dýchacích cest.

1. Indoly a isothiokyanáty jsou obsaženy ve velkém množství v brokolici, tudíž lékaři doporučují dietu obsahující hodně brokolice. Základní funkce zmíněných chemopreventiv spočívá v tom, že brání substancím způsobujícím rakovinu v přístupu k jejich buněčným cílům, mohou však také zabránit dalšímu růstu nádorů již existujících (Caragay, 1992; Conning, 1991; Wattenberg, 1990; Marchand et al., 1989).

2. Rodina saponinů tvoří velkou skupinu glykosylovaných steroidů nalézajících se v mnoha druzích zeleniny a bylinek. Přitom nejenže působí protirakovinně, nýbrž snižují též hladiny jistých lipidů v krvi a pomáhají při recyklaci červených krvinek (Yoshiki a Okubu, 1995; Amarowicz, Shimoyamada a Okubo, 1994; Potter et al., 1993).

3. Flavonoidy přítomné v mnoha druzích ovoce a zeleniny fungují jako antioxidanty a brání karcinogenům v přístupu k buňkám. Rovněž prokazatelně pomáhají potlačovat zhoubné změny v buňkách a působí jako chemopreventiva díky tomu, že brání jistým hormonům, aby se navázaly na buňky, které ovlivňují buněčné dělení (Foti et al., 1996; Williamson, 1996; Summan, 1996).

4. Isoflavony působí jako antioxidanty, blokují karcinogeny a potlačují nádorové bujení (Foti et al., 1996). Studie zjistily, že u lidí konzumujících velká množství isoflavonů běžně dostupných v sójových bobech se v podstatné míře méně vyskytuje rakovina prsu i prostaty, a jejich organizmus trpí méně oxidačním stresem (Wiseman, 1996). Některé z běžných forem isoflavonů, které mají chemopreventivní vlastnosti, zahrnují genistein, biochaninu a daidcein.

5. Lignany se běžně nalézají v sezamových a lněných semínkách, v důsledku čehož jsou přítomné také ve lněném oleji. Působí jako antioxidanty a blokují či potlačují zřejmě změny v buňkách, které vedou k nádorovému bujení (Herman et al., 1995). Lněná semínka mají též vysoký obsah omega-3 mastných kyselin, které zřejmě chrání člověka před rakovinou tlustého střeva a srdečními chorobami tak, že brání nadměrné srážlivosti krve. Tendenci krve srážet se v neúměrné míře ovlivňuje dlouhodobá hemostáze u pacientů upoutaných na lůžko či kuřáků. Kouření totiž způsobuje klížení krevních destiček, což vede k nadměrné srážlivosti krve a vyvolává mnoho dalších zdravotních problémů. Z nich jmenujme například plicní embolii, infarkt myokardu a nedokrevnost mozku.

6. Monoterpeny zřejmě blokují karcinogeny; jsou obsaženy v přírodě v citrusových plodech a kmínu (Caragay, 1992). Jejich zástupce, lykopen, působí zřejmě také jako účinné chemopreventivum proti rakovině prostaty a zažívacího traktu.

7. Organické sloučeniny síry působí zřejmě jako látky blokující či potlačující rakovinu; v přírodě se vyskytují v česneku, cibuli, pórku a šalotce (Caragay, 1992).

8. Folát čili kyselina listová je důležitým vitaminem B, o kterém se mluví jako o účinném léku v boji proti rakovině tlustého střeva a prevenci této rakoviny jakož i polypů tlustého střeva, které mohou být předstupněm rakoviny. Kyselina listová je také důležitá pro normální obnovu tkání a udržování integrity DNA. Velmi důležitou roli hraje též při buněčném dělení, proto je jedním z mála doplňků stravy doporučovaných těhotným a kojícím ženám. Nedostatek kyseliny listové či vitaminu B12 způsobuje nemoci jako třeba megaloblastickou anemii. Jinou velmi významnou funkcí kyseliny listové je snižování hladiny hemocystinového séra, což je zřejmě důležité v prevenci mrtvice a infarktu (Marchand et al., 1089).

9. Retinoidy. Rodina retinoidů představuje dnes skupinu nejstudovanějších chemopreventivních látek zahrnujících retinol (jednu z 50 hlavních forem vitaminu A) a jeho přírodní i syntetická analoga včetně beta-karotenu a dalších karotenoidů (Herman et al., 1995; Caragay, 1992). Retinoidy zřejmě usnadňují normální komunikaci mezi buňkami, což může být přínosné v prevenci nádorového bujení. Beta-karoten je v těle přeměňován na kyselinu retinovou, která zřejmě pomáhá při potlačování protoonkogenů, které jsou důležité pro vznik rakoviny. Karotenoidy se běžně vyskytují v ovoci a zelenině, zejména v rostlinách s červenou či žlutou barvou některého orgánu. Synteticky vyvíjené retinoidy zahrnují etretinát, 13-cis-retinové kyseliny, all-trans-retinové kyseliny a N-(4-hydroxyfenyl) retinamid.

Jak jsme již konstatovali, evoluce nedokáže vysvětlit, proč rostliny vyrábějí mnohé ze zmíněných fytochemikálií, protože mnohé evidentně rostlina jako taková nepotřebuje, ale jsou velmi cenné pro lidské zdraví. Také skoro polovina lidmi vyráběných léků se vyrábí z rostlin. Nejnovějším příkladem je Taxol, antirakovinná látka, která jako jediná dokáže léčit jisté druhy rakoviny jako třeba rakovinu varlat. Taxol izolovali vědci z kůry dlouhověkého tichomořského tisu, dokud nebyla nedávno zahájena jeho výroba syntetickou cestou. K výrobě jediného kilogramu Taxolu byla třeba kůra ze zhruba 4000 stromů, a proto jsou tyhle kdysi běžné stromy nyní vzácné. Tato fakta jsou silnými motivy k vyvinutí umělých zdrojů, ať už chemickou či genetickou cestou. Svědčí navíc o existenci projektu a životního systému s vysokým stupněm provázanosti, jak to dnes a denně výmluvně dokládá ekologické bádání.

Souhrn

Moderně pojímaná nutricionistika nám ukázala, že rostliny jsou specificky vymyšleny jako potrava pro lidi, a že zdraví si nejlépe zachováme, budeme-li jíst vyváženou stravu s převážným podílem pestré stravy rostlinného původu. Dokonce i mnohé jedovaté rostliny nacházejí v lidském životě široké uplatnění (Bergman, 1995). Zásady stravování, jak je podává Bible, jsou výborným východiskem k pochopení složité biochemie života a k zajištění toho, aby se oněch zhruba 50 základních složek naší výživy, důležitých pro zdraví, konzumovalo opravdu v patřičném množství. Dnes také zjišťujeme, že mnoho pokusů v minulosti o „vylepšení“ naší stravy či o větší chutnost jídel ztroskotalo či způsobilo problémy – v neposlední řadě jde o nadměrné užívání soli a tuků v typické dnešní stravě západní civilizace. Z tohohle důvodu jsou špatné stravovací návyky ve zmíněné civilizaci hlavní příčinou smrti (Koop, 1988).

Zdravá strava zahrnuje též celou škálu lipidů. I když staří Izraelité měli Písmem doporučeno používat v kuchyni olivový olej, nikdy v dějinách se velké množství lidí nestravovalo tak tučně jako dnešní západní svět, který používá zejména nasycené mastné kyseliny (olivový olej je nejlepším zdrojem mononenasycených mastných kyselin). Hnutí za zdravé stravování zaujalo různorodou škálu lidí, ale přispělo rovněž k šíření mnoha extrémních, přechodně módních i pošetilých myšlenek; některé z jeho úhelných koncepcí jsou však založeny na Písmu a ukázaly se jako správné. Zpráva hlavního hygienika USA probírá zhruba 3000 velkých vědeckých studií a konstatuje toto: nejzdravější strava zahrnuje 55 procent složitých cukrů (obilnin a škrobu – třeba bramborového), a každý dospělý člověk by měl sníst průměrně pět až devět porcí ovoce a zeleniny denně. Vyhýbat se tmavému masu a nejíst drůbež či libové vepřové více než jednou týdně; ryby mohou být na stole dvakrát týdně. V ideálním případě by maso mělo být čímsi jako svátečním pokrmem, a nikoli hlavní součástí stravy. Vyhýbejte se také konzervám, protože jsou většinou velmi tučné, slané a energeticky vydatné. U dospělých by tuk neměl tvořit víc než 30 procent celkového energetického příjmu, a mnozí odborníci tvrdí, že by dokonce měl tvořit jen kolem 10 procent. U průměrného Američana činí tento podíl nyní přes 37 procent. Tučná strava je příčinou mnoha druhů rakoviny, infarktů i mrtvic. A v neposlední řadě: jezte hodně vlákniny, málo sodíku a cukru, nekuřte, udržujte si přiměřenou hmotnost, a alkohol pijte střídmě (Koop, 1988).

Prameny

CRSQ–Creation Research Society Quarterly
Amarowicz, R., M. Shimoyamada, and K. Okubo. 1994 Hypocholesterolemic effects of saponins. Roczniki Panstwowego Zakladu Higieny 45:125-130
Bergman, Jerry. 1993. The problem of extinction and natural selection. CRSQ 30:93-106.
______. 1995. The Adventists and Jehovah’s Witness Branch of Protestantism. Chapter 3 in America’s Alternative Religions, Timothy White (Ed.), New York State University of New York Press. New York. p. 33-46.
______. 1995a. Why did God create poisons and toxins? CRSQ 32:126-130.
Brennan, R. O. 1975. Nutrigenetics. M. Evans & Co. New York.
Caragay, A.B. 1992. Cancer prevention foods and ingredients. Journal of Food Technology 46 (4): 65-68.
Clark, Linda. 1965. Get well naturally. Devin-Adair, Co. New York.
Commoner, Barry. 1971. The closing circle. Alfred A. Knopf. New York.
Conning, D.M.1991 Diet and cancer, experimental evidence. British Nutritional Foundation Nutritional Bulletin .16 (1): 36-44.
Cunningham, A.S. 1977. Morbidity in breast fed and artificially fed infants. Journal of Pediatrics 90:726-729.
Davis, Adelle. 1954. Let’s eat right to keep fit. Harcourt, Brace Co. New York.
Day, C.L, K.M. Stowell, E.N. Baker and J.W. Tweedie. Studies of the N-terminal Half of human lactoferrin produced from cloned DNA demonstrate that interlobe actions modulate iron release” Journal of Biological Chemistry 267 (20) 13857-13862.
Dobelis, Inge. 1986. Magic and medicine of plants. Reader’s Digest Association, Inc. Pleasantville, NY.
Edmonds, Brian. 1992. The doctors book of Bible healing foods. Globe Communications Boca Raton, Florida.
Foti, M. and M. Piattelli, M.T. Baratta and G. Ruberto. 1996 “Flavonoids, Coumarins, and Cinnamic acids as antioxidants in micellar system.” Journal of Agricultural and Food Chemistry 44 (2) 497-501.
Fox, Michael. 1992. Superpigs and wondercorn. Lyons and Burford Publishers. New York.
Fraser, G.E. 1994 “Diet and coronary heart disease: beyond dietary fats and low-density-lipoprotein cholesterol.” American Journal of Clinical Nutrition 59(5);1117s-1123s
Ginness, Alma. 1993. Family guide to natural medicine. Readers Digest Association, Inc. Pleasantville, NY.
Guthrie, Helen and Mary Picciano 1995. Human Nutrition. Mosby. St Louis
Herman. C., T. Adercreutz, B. R. Goldin, S.L. Gorbach, K. Hoeckerstedt, S. Watanabe, E.K. Heamaelaeinen, M.H. Markkanen, T.H. Maekelae, K.T. Waehaelae, T.A Hase and T. Fotsis. 1995 “Soybean phytoestrogen intake and cancer risk.” Journal of Nutrition 125(3s): 757s-770s
Homer, C. Going Natraceutical. Dairy Field 177 (3): 53-54, 56.
Koop, C. Everett (Ed). 1988. The Surgeon General’s report on nutrition and health. U.S. Government Printing Office. Washington D.C.
Koprowski, Gene and Peter Gwynne. 1995. Mother’s milk top tumor killer. R and D Magazine. 37 (60): 13.
Levy, Charles and Richard Primack. 1984. A field guide to poisonous plants and mushrooms of North America. The Stephen Greene Press. Brattleboro, VT.
Lindlahr, Victor. 1972. You are what you eat. Lancer Books. New York.
Lucas, Charles. 1992. Creation and food. Published by Author. Temple Hills, MD.
Marchand, Lle, C.N. Yoshizawa, L. N. Kolonel, J. H. Hankin and M.T. Goodman. 1989 “Vegetable Consumption and Lung Cancer Risk. Journal of the National Cancer Institute 81(15): 1158-1164.
McNutt, K. 1995 Medicinals in Food Nutrition Today 30 (5) 218-222.
Napier, Kristine. 1995. Green revolution. Harvard Health Letter 20: 9-12.
Nestle, Marion, Patricia Housman and Judith Hurley. 1989. The Surgeon General’s report on nutrition and health. Warner Books. New York.
Newcomb, Polly A., Barry E. Storer, Matthew P. Longnecker, Robert Mittendorf, E. Robert Greenberg, Richard W. Clapp, Kenneth P. Burke, Walter C. Willett, and Brian MacMahon. 1994. Lactation and a reduced risk of premenopausal breast cancer. New England Journal of Medicine 330(2): 333-336.
Newman, J.1995 How Breast Milk Protects Newborns Scientific American 273 (6): 58-61.
Nittler, Alan H. 1972. A new breed of doctor. Pyramid House. New York.
Noonan, John (Ed) 1970. The morality of abortion; legal and historical perspectives. Harvard University Press. Cambridge, MA.
Potter, S. M. and R. Jimenez-Flores, J. Pollack, T. A. Lone and m.D. Berber-Jumenez Protein-Saponin Interaction and its influence on blood lipids. Journal of Agricultural and Food Chemistry 41 /8/: 1287-1291
Riar, M.; E.A. Charter and S.R. Smith 1995. Antimicrobial Effectiveness of Lactoperxidase lactoferrin and glucose oxidase against salmonella typhimurium. Paper Presented at international food technology meeting Toronto, Canada. Copy obtained from author.
Russell, Rex. 1980. If the perfect God created us, why do we get sick? Creation Health Foundation Quarterly Report 2(2):1, 2.
______. 1995. Design and infant nutrition. Acts and Facts 24 (1): i-iv (ICR Impact No. 259).
Schardt, David. 1994. Phytochemicals; plants against cancer. Nutrition Action 21(3):1, 9-11.
Selhub, Jacob; Paul F. Jacques, Andrew G. Boston, Ralph B. D’Agostino, Peter W.F. Wilson, Albert J. Belanger, Daniel H. O’Leary, Philip A. Wolf, Ernst J. Schaffer, and Irwin H. Rosenberg. 1995. Association between plasma homocystine concentrations and extracranial carotid-artery stenosis. 1995. New England Journal of Medicine 332:286-291.
Shepard, John M. 1984. Sociology. St. Paul, MN: West Publishing Co.
Summan, S. 1996. Chemistry, Metabolism, Cardioprotective effects, and dietary sources.” Journal of Nutritional Biochemistry 7 (2): 66-76.
Tannahill, Reay. 1973. Food in history. Stein and Day New York.
Watanabe, S. and E. K. Haemaelaeinen. M.H. Markkanen, T. H. Maekelae K.T. Waehaelae, T. A. Hase and T. Fotsis 1995. Soybean phytoestrogen intake and cancer risk. Journal of Nutrition 125 (3): 757-770.
Wattenberg, L.W. 1990. Inhibition of Carcinogenesis by minor anutrient constituents of the diet. Proceedings of the Nutrition Society 49 (2): 173-183.
Weil, Andrew. 1993. Why a book on natural medicine? In Ginness, 1993, Family Guide to Natural Medicine. Readers Digest Association, Inc. Pleasantville, NY. pp. 8-17.
Williamson, G. 1996. Protective effects of fruits and vegetables in the diet. Nutrition and food Science 1 (6): 13.
Wiseman, H. 1996. Dietary Influences on Membrane Function. Dietary influences and disease. 7(1): 2-15.
Yoshiki Y and K. Okubu, 1995 Active oxygen scavenging activity of DDMP saponin in soybean seed. Bioscience, Biotechnology and Biochemistry 59/8/:1556-1557.

PřílohaVelikost 00465-21.11.2011-strava_zdravi_a_evoluce.doc144.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 2.5 (4 votes)

„Otcem evolučních slátanin je neúcta k pravdě, jejich matkou je arogantní hloupost“
Pavel Kábrt

1. Evoluční nesmysly z vesmírné perspektivy

Učitel ve škole

Studenti, dnešní hodinu začnu otázkou:

Mějme několik planet, jako jsou ty naše ve sluneční soustavě, ale zatím jsou bez života. Dochází na nich k vulkanické a seismické aktivitě, časem se na některé z nich objeví voda a atmosféra, probíhají tam elektrické výboje a spontánní chemické procesy. Na tyto planety dopadají meteority i záření. Otázka zní: co budeme pozorovat na některé z nich za dostatečně dlouhou dobu, řekněme po několika miliardách let?

Hlásí se Darwin, Haldane, Monod, Oparin, Miller, Eigen, Dawkins:

Za několik miliard let, pane profesore, najdeme na některé z těchto planet lidi, kteří se tam vyvinuli spolu s ostatní přírodou z neživých chemikálií.

Výborně, Darwine, píšu jedna

Přestože specializací studenta Darwina je původ druhů v živé přírodě, správně domyslel, že evoluční procesy začaly už velkým třeskem s následným vznikem hvězd a planet, a pokračovaly oživnutím mrtvých chemikálií až ke vzniku přírody a proměně zvířat na lidi.

Ještě upozornění:

Pokud by někdo z vás s tímhle nesouhlasil, nemá žádné místo v současné moderní vědě ani na naší škole. Může se jít učit hrát na pozoun, nebo pěstovat hlávkový salát či řídit kamion, ale ve vědě nemá co dělat. Zaznamenal jsem nesouhlasné reakce u studentů Pasteura, Mendela, Einsteina, Smithe, Morrise, Gitta, Thaxtona a dalších. Ale jiný názor na původ našeho světa než evoluční zde trpět nebudeme.

A otázka na příští hodinu:

Co se stane s rybami (mám na mysli všechny rybovité obratlovce ve vodách tohoto světa), pokud je necháme několik desítek miliónů let plavat jen tak volně bez zásahů člověka? Nabídnu dvě odpovědi, z nichž jen jedna je správná:

1. možnost: Nestane se nic, některé možná vymřou, ale ostatní budou i po miliónech let dál plavat ve vodě jako ryby.
2. možnost: Část ryb bude plavat ve vodě, jiné ale vylezou na souš a promění se na lidi, samozřejmě postupně, po dlouhé době.

Promyslete to, příště tuto otázku vyřešíme pomocí evoluční biologie.

2. Tak přísaháme

Na takovéhle bludy a stupidity přísahají Darwinovi darebáci. Už 150 let nás tihle pitomci přesvědčují, že když se hromadě materiálu dá hromada času, poleje se vodou a vystaví sluníčku, promění se na lidi a současnou přírodu – a proto jsme tady. Říkají tomu honosně věda či evoluční teorie a její masové rozšíření je spjato se jménem Charlese Darwina, odpadlého anglického bohoslovce, člověka intelektuálně nečestného a odmala chorobně prolhaného, jehož velkým životním potěšením bylo trápit zvířata a podvádět lidi. Vše, co tento arogantní primitiv přinesl vědě, byly omyly a nesmysly; vše, co přinesl společnosti, byly potoky krve a bezmezné utrpení trvající dodnes.

Darwinovi darebáci si jeho primitivní slátaniny zamilovali a postupně vyspekulovali úchvatný příběh, jak živé organizmy vznikly samy od sebe jen tak shodou okolností, za dlouhý čas. Vymysleli pavučinu dojemných bajek o mrtvém materiálu, který se sám oživil (to se děje v pohádkách, že?) a jak slepí získali zrak, hluší sluch, rybám narostly nožičky a vyběhly na břeh a jejich potomci, boubelatí těžcí čtyřnožci, padáním se stromů a máváním nohama získali křídla a vznesli se od země do oblak; a nakonec se některá zvířata proměnila na lidi.

To je ale jen jedna část té bujné víry, na kterou Darwinovi darebáci přísahají; druhá část praví, že všechno, co nemyslící hmota vyvinula, si ještě navíc zapsala pro budoucí generace ve formě programu.

Oči a smyslové orgány, srdce, končetiny, křídla, mozek či netopýří sonar, no prostě vše, co v přírodě existuje, je zakódováno; už není třeba to dlouho a bolestně znovu vyvíjet, protože návody ke konstrukci všech orgánů si nemyslící buňky hned během evoluce chytře zapisovaly jako informaci, takže teď už to stačí jen zkopírovat dalším generacím: od mravence až po slona, od bakterie až po Mozarta, od mechu až po sekvoj, od plísně až po termitovník – vše důkladně zálohováno moudrou evolucí. Není ta evoluce úžasná? Asi těžko, když žádná neexistuje. Určitě úžasná je ale bujná fantazie Darwinových darebáků.

3. Krutou daň si tyhle lži vybraly obratem

Davy lidí se do těchto dějepisných darwinistických nesmyslů velmi rychle zamilovaly a tím byla připravena půda jak pro krveprolévání historicky nebývalých rozměrů, tak pro masové rozšíření ateismu, stupidního materialismu a prudký nárůst rasismu. Fantazie o evoluci člověka nadchly koncem 19. století Marxe, Engelse a další darebáky a ve 20. století Hitlera a nacisty, Lenina, Stalina, Maa a komunisty, Pol Pota a Rudé Khméry, tedy všechny ty známé hromadné vrahy spolu s masami dalších evolucionistických ničemů. Rozhodli se pomalý vývoj popohnat a zbavit se zaostalých lidských ras či nepokrokových společenských tříd rychleji než by to dokázala evoluce, pěkně v souladu s Darwinovými biologickými omyly i jeho předpověďmi. Výsledkem byly desítky miliónů zmasakrovaných lidí ve jménu čistoty rasy a pokroku, v duchu učení „velkého vědce“ a všech jeho zfanatizovaných souvěrců.

Darwinistické myšlenkové fekálie pronikly postupně do všech oblastí života i mentality lidí a dnes je vyznává kdejaký blb s titulem i bez něj. Mají na svědomí současný bezútěšný marasmus a chaos v myšlení mladé generace, jejíž mozky už odmala učitelé i média krmí všemi těmi směšnými pohádkami o transformaci jakési dávné chemické směsi (po které nebyla nikdy nalezena ani stopa) až k člověku a přírodě. Darwinův darebák se raduje: žádného inteligentního stvořitele nepotřebujeme, nemusíme nikoho respektovat, učit se od něj, vážit si ho a být mu vděčný za život a svět. Nejsme tu díky promyšlenému stvoření, ale zrodili jsme se z bláta, záření a elektrických výbojů v dávné minulosti.

4. Darwinistické slátaniny se šíří jak virová epidemie

Evoluční parta obsadila akademickou půdu a sdělovací prostředky, aby tak ve velkém a odmala masírovala lidský rozum svými neustále se měnícími bajkami o vývoji něčeho, co se ve skutečnosti nevyvíjí a vyvíjet ani nemůže; o sebezdokonalování toho, co ve skutečnosti stárne a zaniká; o fantastickém, nikým neřízeném vzniku přírody, která ale nemohla vzniknout jinak než působením vysoké tvůrčí inteligence. A protože se mnohokrát opakovaná lež stává pravdou každému, komu se tato lež líbí, podařilo se těmto fanatickým zaslepencům chytit do svých dějepisných biologických a kosmologických báchorek celé davy lidí bez ohledu na výši vzdělání. V krátkém čase tato destruktivní parta zničila v mnoha lidech pravdivý, po tisíciletí přijímaný pohled na náš původ, přirozený smysl pro možné a nemožné, reálné a fantastické:

udusili dobře ověřené znalosti i vědecky neustále potvrzované poznání, co od mrtvé hmoty, ponechané dlouhý čas sobě samé, očekávat můžeme, a co od ní očekávat nemůžeme ani za miliardy let. Zničili v lidech po generace ověřovanou zkušenost i vědecky prověřená pozorování, co se děje s rostlinami a zvířaty, když se nechají jen tak volně v přírodě žít, a co od volně žijících organizmů v žádném případě očekávat nemůžeme – a tudíž ani v dávné minulosti se stát nemohlo. Darwinistickým darebákům se podařilo zničit logiku i zdravý úsudek založený na zkušenosti, pozorování a citu pro realitu, rozumné poznání založené na dlouhodobých znalostech z chovatelství i pěstitelství, a nahradit to fantaziemi o minulosti, fantaziemi, které jsou zcela v rozporu nejen s pozorováním současných procesů v přírodě, ale i v rozporu s nálezy ve zkamenělinách, archeologickými nálezy a písemnými záznamy lidstva. Jejich teorie o minulosti jsou směšný myšlenkový hnůj, který má se skutečným vědeckým poznáním jen jedno společné: je s ním v naprostém rozporu.

I mnoho církevnických hlupáků se zaleklo masového přijetí evoluce a ochotně vyměnili jasnou a snadno ověřitelnou zprávu knihy přírody i Bible za darwinistické nesmysly.

5. Darebácké manýry a myšlenkové postupy

Evoluční parta se ve mnoha detailech podobá zločineckým komunistům se všemi jejich známými podlými manýry: prolhaností, podvody, pronásledováním a zesměšňováním odpůrců, intelektuální nečestností, povrchním myšlením a nereálnými pseudovědeckými vizemi a konfabulacemi. Jejich darebáctví nespočívá v onom hloupém nápadu, že svět vznikl bez tvůrčí inteligence – nesmysly napadnou přece kohokoliv - ale v tom, jakým způsobem tento protivědecký blábol prosazují, jak se staví okamžitě proti každému faktu, který je s tím v rozporu, jak se zuřivě brání všemu, co ukazuje jiným směrem než jejich fanatická víra a jak fikaně podvedli spousty naivních duší.

Evolucionista se nikdy neptá „opravdu někdy ryby vylezly na souš – je to z hlediska zákonitostí přírody, genetiky či zkamenělin prokazatelné?“ Ne, on se pouze ptá „jak ryby vylezly na souš, které faktory k tomu vedly?“ Otázka, zda někdy vylezly, je navždy zakázaná. A tím je vymezen jeho jediný cíl: všechna fakta přizpůsobit dogmatu, že ryby kdysi zcela jistě vylezly na souš. Evolucionista se nikdy neptá „opravdu se život vyvinul z neživé hmoty jen tak sám od sebe – je to z hlediska zákonitostí chemie, termodynamiky či pravděpodobnosti možné?“ Ne, on se pouze ptá „jak se život vyvinul z neživé hmoty sám od sebe, jakými mechanizmy?“ Otázka, zda se vyvinul, je navždy zakázaná. A tím je vymezen jeho jediný cíl: všechna fakta přizpůsobit dogmatu, že se neživé chemikálie kdysi zcela jistě samy oživily. Evolucionista se nikdy nebude ptát „opravdu lidský mozek vznikl ze zvířecího za tak krátkou dobu – je to z hlediska neurovědy, genetiky a jiných oborů vědy možné?“ Ne, on se pouze bude ptát „jak lidský mozek vznikl ze zvířecího za tak krátkou dobu, jaké mechanizmy a příčiny k tomu vedly? Samozřejmě, že se tak stalo, a tudíž otázka, zda se tak stalo, je navždy zakázaná!“ A tím je vymezen jeho jediný cíl: všechna fakta přizpůsobit dogmatu, že se člověk zcela jistě vyvinul ze zvířat. Náplň práce evolucionisty je jednou provždy stanovena: všechna dostupná fakta za každou cenu a všemi prostředky podřídit neotřesitelné víře, že svět vznikl evolucí.

Evoluční darebák sám sebe utvrzuje: existuje život, jsou tu rostliny, zvířata, příroda, existují tu lidé a celý vesmír. To vše muselo vzniknout evolučně; o čem jiném se tedy bavit a co jiného by měla zkoumat pravá čistá věda?

6. „Pravá čistá věda“ čistě vygumovaných mozků

Jedním z mnoha triků, jak udržet darwinistické dogma při životě proti všem protichůdným faktům, je stále dokola omílaná mantra o zachování „pravé (čisté) vědy“. To je taková věda, kde se nesmí počítat s inteligencí a informací na počátku, kde se nesmí uvažovat, že by program vznikl úsilím programátora a složitý výrobek od myslícího výrobce v dávné minulosti. Důsledkem tohoto nesmyslného a ničím neoprávněného předpokladu však není pravá čistá věda, ale pravá čistá ideologie. Darwinisti se očistili od oponentury jinak smýšlejících vědců a všech protichůdných faktů a tím se odtrhli od reality. Uzavřeli se do svého evolučního hradu, sestaveného z mozaiky pouze a jedině těch argumentů, které jim vyhovují – všeho nevyhovujícího se umí fikaně zbavit. Stali se dokonalými mistry ve vymýšlení bezpočtu fíglů, jak odmítnout nepříjemná protichůdná fakta a zachovat si své zamilované zkazky o původu světa stůj co stůj. A protože je evoluční ideologie dějepis, nelze ji experimentální vědou ani prokázat (verifikovat) ani popřít (falzifikovat). Věda umí prokazovat jen opakující se procesy, ne již ukončené události a děje.

Tvůrčí činnost inteligence nemůže být pochopitelně žádnou vědou vyloučena z možných příčin vzniku složitých hmotných soustav v minulosti. Vždyť dnes a denně tento proces pozorujeme všude kolem nás (jak vznikají složité věci jinak než evolučně, působením inteligence či programu, a kuriózně velmi podobné věci těm, jaké jsou v přírodě!). Proto tvůrčí činnost není a nikdy nebyla ani nevědeckým ani zázračným vysvětlením původu složitých věcí, a dokonce ani Bible nenazývá stvoření světa zázrakem. Když zedník staví dům a smysluplně klade cihlu na cihlu, neříkáme této činnosti zázrak či nepřirozený/nadpřirozený jev jen proto, že se ty cihly nekladou na sebe samy (třeba větrem). Když Bůh tvořil svět, nedělal žádné zázraky, ale to, co dělá každý jiný konstruktér. Kdyby chtěl někdo tvrdit, že při vysvětlování původu dávných staveb z minulosti (třeba pyramid) nesmíme uvažovat žádného živého inteligentního konstruktéra, aby byla zachována pravá čistá věda a „přirozené“ procesy, byl by směšný. To samé platí u dávných složitých chemických sloučenin a kompozit (třeba léků, barviv, zubních náhrad atd.). Proč tedy ne u původu složitých orgánů a organizmů, proč ne u původu buňky složené z neživých chemických prvků, proč ne při vzniku vesmíru? Tvůrčí činnost inteligence není nic nadpřirozeného ani nepřirozeného, a to ani tehdy, když už ji nevidíme! Každý normálně myslící člověk soudí, že čím složitější výrobek, tím schopnější výrobce, a ne chytrá souhra okolností a dlouhý čas. Naopak, čím schopnější konstruktér, tím méně času na svůj výrobek potřebuje. Se vzrůstající inteligencí se zkracuje čas potřebný ke vzniku výrobku.

Jsou to právě popletení darwinisté, kteří vyžadují neuvěřitelné a nemožné zázraky za dlouhý čas: aby se komplikované hmotné součásti uspořádaly samy, bez inteligence. Aby se složitá chemická látka syntetizovala bez chemika, srdce, mozek či kostra bez konstruktéra a program bez programátora. Evoluční teorie vyžaduje spousty zázraků, tedy dějů, které se neřídí ani chemickými ani fyzikálními a dalšími zákonitostmi (např. pravděpodobností či statistikou). Aby však rozpor se zákony přírody nebyl v evoluční pohádce tak do očí bijící, používají evoluční ideologové osvědčenou kouřovou clonu: dlouhý čas, milióny let. Co nefunguje v laboratoři ani v terénu, to zmohly kouzelné milióny let. Fiktivními konstrukčními schopnostmi miliónů let si Darwinův darebák hojí kocovinu z nikde nepozorované evoluce. Posuďte sami, co by bylo nemožnější, nepřirozenější a zázračnější: kdyby se v laboratoři podařilo vědcům syntetizovat živou buňku z neživých molekul, nebo kdyby se tam ta buňka z neživých molekul vytvořila sama bez nich? Vědci by jen postávali před zkumavkou s rukama v kapsách a pozorovali (mnoho let), jak se chemikálie samy od sebe přetvářejí na buňku. A právě tomuto druhému (nemožnému) případu věří davy Darwinových darebáků, a nás přesvědčují, že u vzniku buněk, života, přírody i člověka nikdo nebyl – a to je podle nich věda pravá, ořechová, čistá.

Když se někdo posměšně zeptá, zda věřím, že fousatý dědeček na obláčku uplácal Adama z bláta, tak mu v klidu vysvětlím, že z hlediska vědy je to méně směšné než jeho víra, že se bláto za milióny let uplácalo v Adama samo, bez dědečka. Bůh první lidi neuplácal, ale promyšleně vytvořil stejně tak, jako dnes konstruktéři vyrábí důmyslné stroje. Posměch na tomto faktu nic nezmění! A jako se (mezi vědci i laiky) rozšířila primitivní falešná víra v samoplození, panteismus, nacismus, komunismus, cizí civilizace, UFO, život na Marsu, v osud nebo astrologii, tak se nyní šíří po světě primitivní falešná víra, že všechno začalo výbuchem a poté se dávná chemická směs na jedné z planet přeměnila na přírodu a lidi. Může být něco směšnějšího a vědecky nepřijatelnějšího než tato víra? Vymyslelo lidstvo za celou svou existenci nějakou ještě větší pitomost? Pokud nám historická paměť sahá, tak určitě ne.

7. Jak účinně prosadit darwinistické nesmysly

Velmi účinnou metodou k prosazování evolučních báchorek je označování nalezených kostí sugestivními lživými názvy (pithecanthropus - opočlověk, archeopteryx - staré křídlo atd.) a dále kreslení sugestivních lživých obrázků - to jsou ty směšné malůvky nikdy nenalezených chlupatých přihrblých a tupě zírajících opolidí třeba od Zdeňka Buriana nebo Josefa Augusty. Všimněte si, jak Darwinovi darebáci malují často ty svoje vymyšlené, primitivně vyhlížející lidi, s tmavou pletí, ačkoliv z nalezených kostí nelze na barvu pleti, ochlupení, výraz obličeje a jiné detaily vůbec usuzovat. Je snad tmavá pleť známkou zaostalosti? Neměl by být darwinista zažalován z propagace rasismu? Tyto podvodné vylhané kresby hodně napomohly přesvědčit davy o pravdivosti vývojových báchorek. Na druhé straně skutečná fakta, vědecké experimenty a četné důkazy, které odporují víře darwinistických darebáků, jsou před veřejností a studenty pečlivě tajeny - je to obtížný hmyz, kterého je třeba se co nejrychleji zbavit, stejně jako vědců, kteří tato fakta uvádějí.

Darwinovi darebáci za 150 let vyvinuli řadu metod, jak se zbavovat nepříjemných vědců i nepříjemných faktů. Vědce, který se odváží zpochybnit evoluční fantazii, nazvou náboženským fundamentalistou, prosadí jeho vyhození z práce, zabrání mu publikovat v prestižních časopisech a získat finanční podporu. Podobně se zbaví i faktů a argumentů, které nezapadají do evolučních báchorek: zamlží je pomocnými teoriemi, neoprávněnými extrapolacemi, klidně si nestydatě pomohou i neviditelnými faktory, velmi dobře ověřené nálezy proti evoluci nazvou falzifikáty nebo kontaminovanými vzorky, občas pomůže nějaký ten podvod či padělek a jak už bylo řečeno, to, kde evoluce očividně nefunguje, se zamaskuje ohromující tvůrčí schopností miliónů let. Co nefunguje teď, fungovalo kdysi, co je nemožné tady, je možné daleko ve vesmíru. V klamech a fíglech jsou Darwinovi darebáci letitými mistry.

8. Rozhovor s lékařkou a zdravotní sestrou

A) Proč si myslíte, pane Kábrte, že život musel stvořit Bůh?

Jednoduše proto, že za dobu svého života jsem nepoznal žádný proces, při kterém by něco mrtvého samovolně ožilo (kromě v pohádkách a evoluční teorii) – opak však vidím stále kolem sebe. Dokonce ani Ježíš nevstal z mrtvých sám od sebe, ale oživil ho živý Otec. Nemám tedy žádný racionální důvod myslet si, že kdysi v minulosti mrtvý materiál sám od sebe ožil, jak učí prolhaní darwinisté. Vše, co máme, včetně života, jsme dostali od toho, kdo to měl a též dostal. Můj život mi předali moji rodiče, a to platí pro každý organizmus na této zemi: od svých živých předků dostal program života pro svoji existenci. Takže život nemohl začít uprostřed neživého vesmíru v neživé hmotě, ale musel začít životem. Na počátku musel být život. A protože darwinisty vybájení ufoni vesmír nevytvořili, jeví se mi rozumné věřit v Boha. Popírat ho jen proto, že ho nevidíme, je vědecky neoprávněné.

Živé je jen ze živého, kopíruje se, nevzniká. Je to zákon, který Darwinovi darebáci doslova nenávidí a jako vše, co jim nezapadá do jejich pohádky, ho zlehčují a ignorují. Vytlačili ho i z učebnic, jak nás před časem upozornil jeden vědec z USA. Život nikdy nezačal – byl vždy. Je to kontinuum a ptát se, odkdy existuje život, je stejně stupidní jako se ptát, odkdy je kruh kulatý. Nově se mohou objevovat různé životní formy či variety rostlin a živočichů, vznikající následkem jejich složitého programového vybavení anebo normálním tvůrčím úsilím inteligence (lidské či jiné), ale ne život sám. Kdyby byl někdy v minulosti ve vesmíru jediný nepatrný okamžik, kdy by nebyl nikde žádný život, tedy naprostá sterilita (jak učí evoluční pomatená parta), nebyl by život ani dnes.

A my už dnes i víme, proč to tak je. Je to proto, že život závisí na informaci (programu), a informace je duchovní podstaty, nelze ji odvodit z nosiče, na kterém je umístěna, ani z prostředí, kde se ten nosič nachází nebo okolností, kterými v čase prošel. Informace nejsou písmena na papíře či nukleotidy v genech, ale jejich posloupnost, to, jak jsou za sebou seřazeny – a tato posloupnost není pochopitelně závislá na žádném zákonu fyziky či chemie a hmoty vůbec, je zcela libovolná, může nést tvůrčí sdělení i nefunkční nesmysl. Posloupnost znaků nelze z ničeho odvodit, stejně jako neodvodíte z molekul papíru a tužky text, který je na papíru napsán. Informace souvisí se svobodným úmyslem a materialisté si na informaci vylámou všechny zuby, smrtelně klopýtnou. Informace v buňkách je ten největší a nejzřetelnější důkaz proti evoluční teorii. Proto život nemohl povstat samovolně z neživé hmoty, protože neživá hmota nemůže vygenerovat informaci (sdělení, smysluplnou posloupnost znaků kódující stavbu živého organizmu). To není závěr nějaké fanatické náboženské společnosti, to je výsledek dlouhodobého přírodovědeckého bádání, se kterým je právě fanatická víra evolucionistů v rozporu. Nejste snad ráda, že se vám doma v konzervách nebo v nemocnici v krevních derivátech netvoří samovolně nový život? Na Sorbonně jsou dodnes Pasteurovy baňky s labutími hrdly a živnými roztoky – bez života.

B) A co nádorová bujení: najednou se Vám začnou buňky množit a vytvoří velký nádor, to přece není řízeno vyšší silou nebo inteligentním programem?

Nádorové bujení není nový rodící se život na mrtvém substrátu. Je to porucha už stávajícího života, který pochází od živého dárce. Jde o selhání právě toho inteligentního programu, který dává buňce existenci, tedy programu, který do buňky musel vepsat jen inteligentní programátor. Nádorové bujení je jakési „hrnečku vař“, nebo jako když autu selžou brzdy a nejde vypnout motor ani spojka. Jistě to není důkaz, že se auto udělalo samo, že? Zhoubné bujení není evolučním pokrokem a člověk s rakovinou není „vyvinutější“. Nádor na mozku jistě nebude vykonávat nové funkce ani se nevyvine v nějaký nový orgán. Nejde o nový život, ale o poruchu toho původního.

C) Tak to jistě je. Ale pořád se nemohu zbavit pocitu, že buňka se prostě vyvíjet musí. Kolem nás se věci nevyvíjejí, stárnou a umírají, to máte pravdu, ale u té buňky to snad je jinak.

Zapomeňte na to, prosím, co nám do mozků natlačili prolhaní zločinní darwinisté, kteří nám v hlavách udělali totální maglajz a pokazili naši soudnost i cit pro pravdu. Odvraťte se od evolucionistických pohádek, které pokřivily náš pohled na skutečný svět a jeho dění. Slovo vývoj můžeme legitimně používat jen u činnosti myslících lidí. Ti jsou obdařeni tvůrčím duchem a mohou tvořit a vyvíjet nové věci, protože mají mozek schopný učit se od minulých generací, shromažďovat a třídit informace a vyvozovat z nich nové závěry. Kdyby neměli od svého tvůrce mozek a duchovní vybavení, nemohli by nic vyvíjet – stejně jako to nemůže dělat buňka či jiné organizmy, natož neživé chemikálie. Darwinisté si vymysleli vývoj v dávné minulosti, protože do minulosti se žádným fantaziím meze nekladou, rozhodně je neklade věda (nemá na to metody). Do minulosti si každý může bájit a obhajovat, co chce, a pro svoje hypotézy hledat podporu v uměle vybraných argumentech a ohánět se vědou.

Darwinova parta přišla na svůj pošetilý nápad o vývoji (předělávání se tvorů z jednoho na druhý) díky několika špatným interpretacím přírody: organizmy se sobě navzájem podobají a tudíž se přeměňovaly ze společného předka, neoprávněně spekuluje darwinista. A dále, potomci se vždy trochu liší od svých rodičů a tudíž se mohou vyvíjet do úplně jiné formy, zcela chybně tvrdí darwinista. K těmto dvěma falešným a pozdějšími výzkumy popřeným argumentům přispěly ještě další věci: v přírodě je bolest, krveprolévání a smrt, a tudíž nemůže pocházet od všemohoucího milujícího Boha. A to poslední, ale velmi důležité, co napomohlo šíření evolučních nesmyslů, byla a je nenávist k církvi spojená s odvěkou touhou všech darebáků rušit zavedené pořádky a stále zavádět něco „lepšího, pokrokového, nového“, tedy změny za každou cenu. Všechny tyto faktory přispěly k nadšenému přijetí evolučních báchorek.

Situace v dnešní vědě je následující: raději budeme do krajnosti držet evoluční nesmysly a křečovitě vše vysvětlovat postupným vývojem i za cenu intelektuální nepoctivosti a ohromných experimentálních, teoretických a dalších vědeckých obtíží, než s hanbou a rizikem zesměšnění přiznat svůj velký omyl, omluvit se generacím oklamaných a zničených lidí a pokorně se vrátit k Bohu.

D) Chytrý výrobek není důkazem chytré evoluce, ale chytrého konstruktéra!

Kromě lidské schopnosti konstruovat, inovovat, vylepšovat a navazovat na poznatky předchozích generací neexistuje nikde jinde žádný vývoj. Nepozorujeme ho ani ve zkamenělinách, ani ve volné přírodě, ani na rychle se množících organizmech, kde se darwinista nemůže vymlouvat na krátký věk člověka; hlodavci, hmyz či bakterie se množí velmi rychle a žádná evoluce na nich neprobíhá, to je též jeden z mnoha silných důkazů proti této fanatické víře. Každá buňka se chová podle programu, který do ní stvořitel vložil, a tento vložený program umožňuje organizmům adaptaci a variabilitu, tedy změny třeba v tvaru, velikosti, barevnosti apod., případně ztrátu funkcí a vymření. To nemá s evolucí nic společného, je to umožněno právě a jenom tím inteligentním programem uvnitř buněk, který v sobě nese ohromnou škálu možných drobných změn v dalších generacích příbuzných organizmů, ale neumožňuje vznik jiných nových programů, orgánů či zcela nových organizmů.

Jak konstruují inteligentní konstruktéři svoje výrobky? Při jejich projektování počítají s možnou změnou podmínek, za kterých ten výrobek může být používán nebo do kterých se může dostat (čili adaptabilitou), umožňují doplňky a odlišná uspořádání, počítají s odlišnou zátěží v různých parametrech a umožňují návrat k základnímu nastavení nebo naopak použití odlišné konfigurace. Toto nedělá výrobek sám od sebe, nějakou evolucí, ale je to konstrukční um výrobce, a čím je výrobce schopnější, tím víc počítá s neobvyklými situacemi či umí do výrobku vložit velkou škálu možností. Má to však své pevné limity: ani sebemodernějším kávovarem si nevyluxujete byt a ani na sebelepším vysavači se nesvezete po vodě – pokud ovšem konstruktér tyto funkce do těchto svých výrobků předem nezabudoval a nezkombinoval kávovar s vysavačem a vysavač s kánoí! Výrobek sám od sebe se však na tyto nové požadavky nepřemění ani za milióny let, ani kdyby byl živý, složený z buněk! Navíc stárne, některé funkce mohou zkolabovat dřív než jiné. To je vše závislé na konstruktérském umu, nikoli důsledek samovolného postupného vývoje v dané konstrukci.

Stejně tak v přírodě. Nemá-li organizmus žábry a ploutve, nebude je vyvíjet, aby se stal rybou, protože k tomu nemá schopnosti (programové vybavení). Kde nejsou informace pro křídla, nebude organizmus nikdy létat. Právě naopak, pokud létá, může o tuto schopnost přijít, stejně jako může zemřít. Mrtvé se samo neoživí a to, co neplave či nelétá, nebude nikdy plavat ani létat – Darwinovi darebáci nás ovšem učí pravý opak. Ověřenou skutečností však je, že schopnosti se mohou vytratit, ne vyvinout, programy se mohou poškodit, orgány mohou atrofovat nebo onemocnět, ne se samy zkonstruovat. A pokud dal Bůh některým svým tvorům možnost svobodného rozhodování, postavit se i proti němu a proti jeho radám a zákonům (toho právě každý darebák hojně využívá), pak se nemáme co divit, že je mezi lidmi bolest, smrt a utrpení a že s padlým člověkem přišla zkáza i na ostatní stvoření. Když ztroskotá letadlo nebo loď, nevyvozujeme z toho, že se samy zkonstruovaly, ale hledáme chybu. Stejný postoj bychom měli zaujmout ke smrti a trápení, které vidíme ve složitě vytvořené přírodě i lidské společnosti. Zbavme se darwinistických lží. Je to těžké, ne však nemožné. Pečlivým hledáním pravdy (Kristus nazývá pravdou sám sebe) lze najít svobodu od podmanivých, ale nepravdivých evolučních báchorek a slátanin.

E) Třesk v hlavě

Žádný velký třesk nikdy na počátku vesmíru nebyl – to jen v hlavách Darwinových darebáků to třeská a zhoubně bují. Neřízeným třeskem a výbuchy se věci ničí, ne tvoří. Má někdo jinou zkušenost?

Nikdy se v historii světa nestalo, že by se samovolně vytvořily hvězdy, planety, měsíce, voda, prvky, stejně jako se to neděje ani dnes – to jsou evoluční pohádky pro hlupáky. Ani pohyby vesmírných těles nemohly vzniknout bez příčiny, bez impulzu hybnosti, který musel někdo svobodně udělit, stejně jako život. Jako se nic samo neoživí, tak se také nic samo nerozhýbe, to je fyzikální zákon, na který přišel aktivní křesťan a geniální fyzik Isaac Newton. Darwinisti však vědce, kteří jejich evoluční pohádky nepotvrzují, nesnáší.

Pokud je Bůh někde nestvořil, tak na žádné planetě nevznikly žádné cizí civilizace, ani na Marsu, ani na žádném jiném místě ve vesmíru, jak lidem do hlav tlačí Darwinovi darebáci. To jsou ti vybájení Marťani a různé fantazie, které naplnily mysl mnoha tupých lidí a daly potravu pro bujnou fantazii filmařům. Milióny dolarů se zbytečně vyhazují hledáním inteligentního života ve vesmíru (SETI), a to jen kvůli směšně naivní evoluční představě, že kde je teploučko, chemické prvky a voda, může také vzniknout živá buňka a vyvinout se v myslící tvory. Je snad něco vědecky ostudnějšího než toto myšlení? To už rovnou můžeme tvrdit, že kde je ropa, vzniknou igelitové tašky a kde je křemík a železo, vzniknou polovodiče a počítače. Darwinisti totiž úmyslně zaměňují podmínky nutné pro existenci a udržení života za podmínky nutné pro vytvoření či vznik života. Pro udržení života je třeba určitá teplota, voda, živiny atd., ale pro vznik života je nevyhnutelně nutnou podmínkou předchozí život nebo jeho program, jak už bylo vysvětleno. V laboratoři je teploučko, vody a chemikálií dostatek, a život nevznikne ani vědcovým inteligentním úsilím (vyjma případu, kdy se zamiluje do kolegyně laborantky), natož aby buňka vznikla samovolně in vitro – ale Darwinův tupec věří a drze učí, že někde ve vesmíru to šlo. A dav mu tleská a dává peníze a filmový průmysl vydělává na fantaziích o nepřátelských civilizacích kdesi ve vesmíru. Tím nepřítelem naší civilizace je však darwinista, to je ten Marťan, kterého nemusíme hledat, protože chodí a škodí mezi námi.

F) Fanerozoikum je výmysl evolučních potřeštěnců

Neexistovaly žádné prvohory, druhohory, třetihory či čtvrtohory (tzv. fanerozoikum) a nebudou existovat ani žádné pátohory a šestohory. To jen prolhaná Darwinova banda vymyslela tuto nehoráznou pohádku, aby měla rámec, kam zasadit svoje lži o vývoji života na Zemi. Kdepak se dnes tvoří vrstvy sedimentárních nánosů se stovkami tisíc zkamenělin v nich, které se budou ještě po nás stále dál navyšovat po celém zemském povrchu další tisíce a milióny let a odolávat erozi, až vzniknou pátohory a šestohory? Určitě se to neděje v moři a určitě se to neděje na souši. Ví někdo o místě na současné zemi, kde se hromadí stovky metrů mrtvé vegetace nebo těla mrtvých zvířat, aby z těchto vrstev pak postupně vznikalo uhlí, ropa a zemní plyn? Pozorujeme snad někde, že by současné močály, bažiny, rašeliniště či nahromaděná vegetace vykazovaly proces prouhelňování, na jehož konci bychom mohli za dlouhou dobu očekávat lignit, hnědé uhlí, kamenné uhlí či antracit? Darwinův prolhaný darebák tvrdí, že právě toto se dělo kdysi dávno v minulosti postupně po milióny let. Dnes ale nic takového nikde nepozorujeme!

Pravý opak je skutečností: povrch naší planety se nivelizuje. Současné mohutné sedimentární vrstvy musely zcela evidentně vzniknout jednorázově a rychle, následkem zcela mimořádné historické události, kterou musela být celosvětová potopa, kdy vznikly rychle a jednorázově uhlí, ropa a zemní plyn působením teploty v důsledku tlaku vodou nanesených vrstev na vegetaci a mrtvá těla zahynulých zvířat. To je jediné přijatelné vysvětlení z hlediska našich současných vědeckých znalostí. Tomuto pohledu odpovídá i řada jiných faktů, např. absence meteoritů a jejich pozůstatků v hlubinných sedimentech, naprostá čistota obrovských masivů usazeného materiálu (což by za milióny let usazování nebylo možné) a další četné skutečnosti.

G) Doba kamenná nebyla nikdy, protože je pořád

Je směšné a vědecky zcela absurdní věřit, že před námi byl nějaký pravěk, starověk a středověk, doba kamenná, bronzová, železná a podobné evolucionistické hlouposti, stejně jako neexistují doby dřevěné, betonové, skleněné, papírové, plastové, asfaltové či bambusové. Nikdy neexistovala na zemi doba, ve které by všichni lidé žili primitivně a používali převážně jen kámen. Část lidí žila tak a jiná část ve stejné době zase jinak, a tak je tomu dodnes. Darwinistický archeolog najde nějaké střepy či kusy opracovaných kamenů a udělá z toho „epochu“, dobu, kulturní období – a samozřejmě to seřadí od „primitivní“ k „vyspělé“. Jaké asi nesmysly by pro nás tento darebák vymyslel, kdyby po období osídlování severní Ameriky našel jen zbytky stanů, ohnišť, srubů a primitivních dřevěných obydlí, stáje pro dobytek, jejich kostry a kosti lidí? Hned by odvodil, že Ameriku osídlovali primitivové z doby kamenné. A přesto Ameriku neosídlovali žádní primitivové, ale lidé, kteří přišli z vyspělých států a přinesli si s sebou vyspělou kulturu i pokročilé znalosti. Po nějakou dobu však museli žít nuzně a v primitivních podmínkách. Primitivní podmínky se ale nerovnají primitivním lidem, prosím vás, vyřiďte to těm prolhaným darwinistům! Řekněte těm pitomcům, že skupina vysoce inteligentních lidí může žít klidně celý život ve dřevěném srubu, s kamenným krbem a bez elektřiny, neboť způsob života nemá nic společného s kvalitou mozku, a že mnohé komunity lidí, kterým to myslí stejně dobře jako nám, žijí dodnes v primitivních podmínkách, loví zvěř oštěpy a šípy a vaří si jídlo na kamenných ohništích. Odvozovat z toho, že se nedávno vyvinuli ze zvířat, může jen blb.

Stejně tak po celosvětové potopě, na totálně zničené zemi, museli žít (inteligentní) lidé nejprve ve velmi nuzných podmínkách, v jeskyních, chýších a srubech. Nicméně se už velmi záhy objevují velké civilizace. To se ani Darwinův darebák nesnaží vysvětlit, proč údajných evolučních pět set tisíc let či ještě déle lidé se stejnou inteligencí, jakou máme my, nevybudovali vůbec nic, a pak najednou, náhle, z ničeho nic, před čtyřmi pěti tisíci lety, začal velký civilizační boom (Egypt, Babylón, Asýrie atd.) – jako naschvál se archeologické nálezy časově shodují s historií popsanou v Bibli a ne s evolučním scénářem. Vysvětlení pro tuto shodu je prosté: žádných půl milionu let před námi žádní lidé neexistovali – proto ani nic nepostavili, žádnou civilizaci nevybudovali, a tak po nich nemůžeme ani nic nalézt, když nežili.

Ve starých dobách, stejně jako dnes, žila jedna část inteligentních lidí v jeskyních a chýších a používala jen kameny, dřevo, luky a šípy, a jiná část stejně inteligentních lidí uměla odlévat železo a kovy, stavět neuvěřitelné obrovité stavby, zabývala se astronomií, matematikou, uměním, řemesly a vědou. Jen si zkuste najít firmu, která vám přiveze tři sta tunový kamenný blok (megalit) třeba z Bretaně, Balbeku nebo z východního Turecka, kde nám tyhle opracované „kamínky“ zanechala neznámá dávná civilizace! Že by to tam zanechali opolidi, anebo se tam ty megality evolučně vyvinuly? Na tisíce let starých andezitech z Peru máme rytiny hvězdářů s dalekohledy, transplantace srdce a lidi, kteří jezdí na dinosaurech. Jak je to osvobozující, když z darwinistických fantazií o minulosti sestoupíme do skutečné lidské historie, která nezná žádnou evoluci.

H ) Kdo mluví o temném středověku, má temno v hlavě - biolog a filozof prof. Emanuel Rádl

Neexistoval nikdy žádný temný středověk – temno mají v hlavách jen ateisti. Darwinovi darebáci z řad evolučních dějepisářů či archeologů začali používat jako třídící filtr Darwinův nepravdivý pohled na svět (od primitivního k pokročilému) – a tímto pohledem poskvrnili a zkreslili veškerou minulost, udělali z ní karikaturu a lidem i sobě temno v hlavách. Pravdu si Darwinův darebák odfiltruje hned, jak se s ní setká, takže je vůči ní stále víc imunní. Žije si ve svém vylhaném světě darwinistických fekálií a ten také vnucuje ostatním.

Ne oni, naši dávní předci, ale my jsme dnes zdegenerovaní a tupí, za pár minut už si nevzpomeneme na to, co jsme říkali či dělali před chvílí a jednoduchý úsudek nám dělá potíž, jak dosvědčí třeba učitelé ze škol. S neandertálci nebo kromaňonci bychom se v inteligenci nemohli srovnávat a každý test bychom s nimi prohráli.

To, že máme techniku, není proto, jak jsme vyvinutí a úžasně nám to myslí, ale protože se za staletí nahromadily poznatky od předchozích generací, stejně jako vzrůstá množství čehokoli jiného, třeba domů ve městě nebo soli v moři. Hromadění není inteligence! Konstrukce nových typů aut či mobilů není umožněna tím, že nám mozek lépe funguje, ale jen vnějším hromaděním poznatků z generace na generaci a jejich následnou aplikací! S mozkem a jeho kvalitou to nemá nic společného. Neandertálci by dnes vyvíjeli mobilní telefony, auta a techniku možná ještě lépe než my, kdyby tu mezi námi žili. Byli to stejně inteligentní lidé jako my (ne-li inteligentnější bez sklerózy a s lepší pamětí), vždyť mozek se jen kopíruje, nevyvíjí. Darwinův darebák nám však udělal totální maglajz v hlavách, proto asi mnoho lidí teď vůbec nechápe, co to tu vlastně píšu.

I) Stále vyšší a déle žijící lidé jako důkaz evoluce? Směšné!

Zapomeňte na nesmysly, že výška člověka stále vzrůstá a jeho věk se prodlužuje. Nic z toho není pravdou. Náš věk je stejný či spíše kratší než věk dřívějších lidí a naše výška vůči jejich trpasličí. Zapomeňte na hloupé řeči o nízkých vchodech do hradů a malých brněních, jděte a hrady, staré chrámy a dávné stavby si pořádně prohlédněte a uvidíte jiný obraz, než nám Darwinův darebák nakydal do mozku. V každé době žijí vedle sebe lidé, kteří jsou vyššího vzrůstu (např. Seveřané) a nižší postavy (např. Asiaté), celá etnika i jedinci, kteří se dožívají dlouhého věku anebo umírají dříve, dnes i kdysi. Jde pouze o rozdíly mezi různými skupinami lidí, o různé podmínky života, např. kvalitu stravování, hygienu či lékařskou péči, s evolucí to nemá nic společného. Proč by výška postavy či délka života měly být důkazem evoluční pokročilosti? Jak by pak dopadli sloni, žirafy či želvy v porovnání s lidmi?

Ze staré doby nalézáme nejen doklady o vysokých, dlouho žijících lidech a dávných lidských obrech a obrovských megalitických stavbách, ale také o velkých rozměrech dřívějších rostlin, živočichů i hmyzu ve zkamenělinách. Darwinův darebák si však vybere jen to, co se mu pro dokazování evolučních pohádek hodí.

9. Stručné zopakování evolučních hloupostí a drzostí

1. Je směšné a vědecky zcela absurdní věřit, že by nějaký dávný výbuch čehosi neznámého a z neznámých příčin, mohl vytvořit hvězdy, planety, měsíce atd. s jejich složitými a různými pohyby (některé planety se točí v opačném směru), s různým složením prvků, různou teplotou a celou značně nehomogenní strukturou vesmíru. Naopak, mnohá pozorování, měření a výpočty odporují této fantastické a fanatické víře. Přesto Darwinův darebák tuto chiméru o dávné explozi, ze které vznikl náš složitý vesmír, troubí do veřejnosti a učí na školách zcela nestoudně.

2. Je směšné a vědecky zcela absurdní věřit, že by neživý materiál mohl vytvořit genetický kód života a živou buňku kdekoli v neživém vesmíru. Naopak, mnohé pokusy, geochemické výzkumy, výpočty a poznané zákonitosti z oblasti teorie informací, termodynamiky či chemie svědčí proti této fantastické a fanatické víře. Přesto Darwinův darebák tuto lež o chemické evoluci dávné buňky troubí do veřejnosti a učí na školách zcela nestoudně.

3. Je směšné a vědecky zcela absurdní věřit, že by se jednobuněční živočichové mohli stát mnohobuněčnými a vyvinout programy pro různé proteiny, buňky, tkáně a orgány vyšších organizmů. Naopak, mnohé laboratorní pokusy, znalosti genetiky i celkový obraz zkamenělin svědčí proti této fantastické a fanatické víře. Přesto Darwinův darebák tuto lež o postupném samovolném vznikání miliard nových informací po milióny let, v postupně se přeměňujících organizmech, troubí do veřejnosti a učí na školách zcela nestoudně.

4. Je směšné a vědecky zcela absurdní věřit, že nějaké dávné ryby vylezly na souš, protože jim narostly nožičky a vytvořily se plíce. Podobně absurdní je věřit i opaku: že se savcům vyvinuly ploutve, proudnicové tělo a vrátili se do vody. Naopak, mnoho zkamenělin i znalosti genetiky svědčí proti této fantastické a fanatické víře. Přesto Darwinův darebák tuto lež o dávných rybách chodících po souši a pozdějších savcích vracejících se do vody troubí do veřejnosti a učí na školách zcela nestoudně.

5. Je směšné a vědecky zcela absurdní věřit, že se plazi naučili létat, protože se jim vytvořila křídla, peří a duté kosti, výkonné srdce a schopnost udržovat vlastní teplotu těla. Naopak, mnoho zkamenělin i znalosti genetiky svědčí proti této fantastické a fanatické víře. Přesto Darwinův darebák tuto lež o plazech, kterým narostla křídla místo končetin, troubí do veřejnosti a učí na školách zcela nestoudně.

6. Je směšné a vědecky zcela absurdní věřit, že se nějaké zvíře stalo kdysi člověkem a začalo myslet, mluvit, psát a ovládat svět. Naopak, nálezy lidských kostí, lebek i celých koster, stejně jako genetika a antropologie svědčí proti této fantastické a fanatické víře. Přesto Darwinův darebák lež o napřimujících se opičácích a vyvíjejících se opolidech, kterým kdysi expandoval mozek, troubí do veřejnosti a učí na školách zcela nestoudně.

7. Je směšné a vědecky zcela absurdní věřit, že před námi byla nějaká doba kamenná, bronzová, železná, pravěk, starověk a středověk a podobné hlouposti, a že v nich žili lidé oproti nám zaostalí a primitivní. Naopak, archeologické a historické důkazy hovoří o vyspělých civilizacích budovaných inteligentními lidmi a svědčí proti této fantastické a fanatické víře. Přesto Darwinův darebák lži o evolučním vývoji lidské inteligence v různých historických etapách troubí do veřejnosti a učí nestoudně na školách.

8. Je směšné a vědecky zcela absurdní věřit, že se kdysi na zemském povrchu tvořily po dlouhé věky sedimentární vrstvy prvohor, druhohor, třetihor a čtvrtohor a v nich se postupně ukládaly miliardy zkamenělin, ropa, zemní plyn a uhlí. Naopak, rychlá eroze, znalost procesů sedimentace a fosilizace, hydrologické zkoušky, znalosti podmínek pro vznik ropy, zemního plynu i uhlí a další četná fakta z geologie svědčí proti této fantastické a fanatické víře. Přesto Darwinův darebák lži o tom, jak kdysi vznikaly postupně a dlouho obrovské vrstvy usazenin a hřbitovy zkamenělin, troubí do veřejnosti a učí nestoudně na školách.

9. Je směšné a vědecky zcela absurdní věřit, že ve zkamenělinách lze pozorovat evoluci – pravý opak je pravdou - ve zkamenělinách lze pozorovat jednorázové stvoření hotových druhů. Nikde nenalézáme miliardy přechodných článků a dlouhé příbuzenské řetězce vyvíjejících se tvorů, jak by tomu mělo být, kdyby evoluční teorie byla pravdivým obrazem naší dávné historie. Naopak, zkameněliny dokládající stvoření konečných, zcela funkčních forem všech živých organizmů nalézáme ve všech vrstvách země, nahoře i dole. Některé tyto organizmy vymřely, ale žádné se nevyvinuly, a mnozí zkamenělí tvorové jsou k nerozeznání od těch současných živých (tzv. živé zkameněliny), což svědčí proti fantastické a fanatické evoluční víře, že se organizmy měnily po milióny let a že mezi zkamenělinou a jejím současným živým protějškem uplynul obrovsky dlouhý čas. Přesto Darwinův darebák lži o tom, jak se ve zkamenělinách zračí transformace z jednodušší formy organizmů na složitější až k člověku, troubí do veřejnosti a učí nestoudně na školách.

10. Je směšné a vědecky zcela absurdní věřit, že by se živí tvorové mohli vyvíjet ještě i dnes. Mezi člověkem a zvířetem je nepřekonatelná propast, tělesná i duchovní, a to samé platí o jednotlivých taxonech. Darwinista si neví rady s otázkou, proč mezi současnými živými organizmy nenalézáme žádné živé mezičlánky a dlouhé řady jemně odstupňovaných živých řetězců (rodiče-děti) třeba od lidoopů k člověku, když jich kdysi údajně žily miliardy miliard od první buňky až k celé současné přírodě. Nejsou ani ve zkamenělinách ani naživu. Naopak, hranice a bariéry v křížení a mezidruhové rozdíly svědčí proti evoluční fantastické a fanatické víře o postupné, milióny let trvající transformaci jednoho organizmu v jiný až dodnes. Přesto Darwinův darebák lži o tom, jak kdysi na zemi žily milióny vyvíjejících se živých řetězců částečných ryb a částečných obojživelníků, částečných plazů a částečných ptáků, savců, poloopic a pololidí, troubí do veřejnosti a učí nestoudně na školách.

11. Je směšné, vědecky absurdní a navíc hodně nestydaté věřit, že lze žít, užívat si krás přírody, studovat složitost živých organizmů nebo si pochutnávat na plodech ovoce a zeleniny, a přitom nikomu za to neděkovat; že lze pozorovat všechny ty komplikované projekty v přírodě a přitom si namlouvat, že to všechno vzniklo samovolně za milióny let mutacemi, přírodním výběrem a různými shodami okolností. Takový postoj vyžaduje nejen velkou dávku neúcty k pravdě a arogantní hlouposti, ale také úděsné nestydatosti. Kdyby tyto vlastnosti Darwinův darebák neměl rozvinuty v bohaté míře, nemohl by svoje nesmysly troubit do veřejnosti a učit nestoudně na školách.

10. Závěr: darwinistická destrukce lidské společnosti

Kromě už zmíněných zvěrstev nacistů a komunistů ve 20. století jakožto přímé příčiny darwinistických lží, se další tragické důsledky stále více projevují v těch společnostech, které evoluční nesmysly přijaly. Následkem darwinistické destrukce pravdivých názorů o našem původu, smyslu života, určení a o tom, co je dobré a zlé, tedy názorů, které mělo lidstvo po tisíciletí, mnoho lidí ztratilo jakýkoliv zájem o stvořitele a jeho zákony, o jedinečnou osobnost Ježíše Krista, jeho příklad obětavé lásky a o jeho nenahraditelně moudré učení, které je základem duševní hygieny a pevného charakteru. Lidé zhlouplí darwinismem často považují církev za zbytečnou instituci a Bibli za snůšku nevědeckých bájí.

Přitom netuší, že jsou to naopak právě oni sami, kdo věří směšným nevědeckým pověrám a následkem toho ve svých životech bolestně strádají. Různé obtížné životní situace řeší špatně, protože mají špatné názory, špatné životní postoje i víru, což jim připravuje bolestné chvíle a peklo na zemi, jak v osobních věcech, ve vztazích, v rodinách, tak i ve společnosti jako celku. Tento stav se zhoršuje, protože se přenáší z generace na generaci a zlé návyky a plytké mylné názory se kumulují a pevně fixují. Původ svých osobních tragedií, častých selhání, neschopnost řešit problémy a krize lidé ale analyzovat neumí, a za nic by nepřijali informaci, že příčiny jsou právě v neznalosti Božích zásad a zákonů, protože jim byly vymyty mozky darwinistickými spekulacemi, které Boha jako nutného stvořitele světa odstranily. Ani ve snu by je nenapadlo, že právě ona pohrdaná a vysmívaná (i ta nejhorší) církev by jim mohla pomoci z jejich malérů, protože její učení je blíž pravdě než jejich životní postoj. Hrozivě narůstající počet sebevražd v mnoha zemích, rozvodů, potratů, kriminality, drogové závislosti a alkoholismu, mnoho drsných a bolestných vztahů mezi nejbližšími lidmi, spousty všelijakých zoufalců a úchylných jedinců, to jsou jen některé z mnoha důsledků zločineckého působení darwinistů a jejich destruktivního učení na společnost.

Lidé ztratili veškerou soudnost o možném a nemožném, slušném a neslušném, správném a nesprávném, čistém a špinavém, ztratili stud a zdravý rozum, cit pro mravnost i spravedlnost. Upadli do zcela nesmyslného a primitivního materialismu, myslí si, že nákupem dalších krámů do svého bytu, nákladnými dovolenými, hromaděním peněz, vzděláním, sportem či zábavou najdou své štěstí; přitom totálně zhloupli, počínaje prostými lidmi až k těm, kteří pracují v parlamentech a na všelijakých exponovaných místech. Normální chování a důležité hodnoty, které každá (i ta nejhorší) církev kdysi většinu lidí běžně učila a prosazovala v rodinách i společnosti, zásady slušnosti, správného postoje k dětem a jejich zdravé výchovy, správný postoj k rodinným příslušníkům, starým lidem, sexu a normální ušlechtilé hodnoty, které učí běžné náboženství a křesťanství zvlášť, lidé opustili a rozumově úplně zdegenerovali. Sami si nastavují měřítka, co je dobré a zlé, sami se známkují a hodnotí, a dávají si velmi slušné známky uprostřed všech malérů a tragedií, ve kterých se zmítají. Vinu svádějí na druhé lidi a okolnosti.

A tak se velká část společnosti, která přijala darwinistické báchorky o původu života, ocitla v paradoxní situaci: i přes skutečnost, že mnozí mají střední či vysokou školu, jsou dobře vykrmeni, pod lékařskou péčí a obklopeni moderními technologiemi, uprostřed všech zábav a výskání, si často berou život nebo žijí ve velkém trápení. Svorně pochodují do pekel vlastního sebezničení i přes silný pocit, jak jsou moderní, chytří, vyvinutí a pokrokoví; ve skutečnosti jsou zdegenerovaní, zhlouplí, propadlí hříchům a neřestem, pověrám, lžím a nesmyslům všeho druhu, topící se bez naděje v myšlenkovém chaosu a bez nejmenšího tušení příčin své bídy. A právě jednou velkou příčinou tohoto stavu jsou Darwinovi darebáci, to je to, co jsem chtěl sdělit.

„Evoluce je pramen destruktivního ateismu, zdroj fašismu a marxismu, inspirace rasismu a zřídlo nacismu. Evoluce je neúcta k rozumu a zjevení. Evoluce je sprostá ignorace Stvořitele světa. Evoluce je páchnoucí mýtus, sebeiluze držená na oprati zotročené pavědy. Evoluce je degradací lidského poznání. Vědecký masochismus. Evoluce je sublimovaná globální forma latentního sebezničení lidské důstojnosti. Legalizovaná morální patologie a obyčejná vzpoura proti Bohu. Ďábelská inspirace, všeobecně rozšířené šílenství.“ (Malíř a básník Václav Lamr z Fóra angažovaných křesťanů ČR)

***

Článek Darwinovi darebáci jsem dokončil v Praze dne 21. 3. 2012, kontakt na mne je: pavelkabrt@seznam.cz. Na tomto článku jsem pracoval (nepravidelně) přes dva roky a lze jej i jeho části použít bez omezení. PK

Pokud mě nějací útlocitní lidé obviní z urážek darwinistů a lidí propadlých evolučnímu učení, pak nechť vědí, že je to právě můj cíl: urážet je a nadávat jim.

Pokud mi řeknou, že tento způsob kritiky není křesťanský, pak nechť vědí, že je určitě víc křesťanský než nemastné neslané životy a lhostejná tolerance vůči všem těm darwinistickým lžím, kterým jsou už desítky let vystaveny bezbranné děti i dospělí ve školách a médiích; není žádnou ostudou Kristu, že nadávám darwinistům do darebáků, ale je do nebe volající ostudou, že se už dávno rozumní lidé nesemkli a neudělali darwinistickému řádění demokratickým způsobem ráznou přítrž. Že se spokojí s tichým mumláním, že na Darwina a evoluční teorii nevěří a vymýšlením, jak dětem doma vysvětlí, že se z učebnic biologie a jiných předmětů, stejně jako od učitelů, budou muset naučit řadu nehorázných lží a nesmyslů.

Pokud mi někdo namítne, že touto urážlivou formou nikomu nepomohu a spíše odradím, pak nechť vezme na vědomí moji letitou zkušenost, že fanatickým darwinistům a jiným notorickým lhářům nepomůže vůbec nic a žádná forma, ani kdyby Bůh konal ve všech hlavních městech světa pravidelné zázraky specielně pro darwinisty. Oni jsou totiž, jak se moderně říká, splachovací. Dokud nebudou z vědeckých ústavů a škol vyhnáni, neodejdou.

Pokud se mě zeptáte, jaký potom má takový článek cenu, když stejně nepomůže, pak odpovídám, že má cenu informativní. Je to informace o jednoduché pravdě, že darwinista, který přesvědčuje druhé o evoluční teorii, je prach sprostý darebák, zločinec a lhář. Je to podobná informace jako třeba ta, že každý vrah a zloděj je darebák. Je to prosté sdělení. Zda jsem pro toto sdělení volil vhodnou či nevhodnou formu svěřuji Bohu.

Křesťané a všichni rozumní lidé, nebojme se evolučních ďábelníků, Darwinových darebáků a jejich myšlenkového hnoje. Odhalujme trpělivě jejich lži, jako součást naší evangelizační práce, dokud proti nim nezasáhne sám Bůh, který jediný na to má právo, protože vidí do každého člověka, jak dobrého tak zlého, a umí posoudit míru jeho viny, na rozdíl od nás. Nebojme se odhalovat evolucionistické nesmysly a chraňme před nimi svoje děti i přátele. Chovejme se k evolučním darebákům tak, jak by se k nim choval sám Pán Ježíš Kristus.

PřílohaVelikost 00501-21.3.2012-darwinovi_darebaci.doc166.5 KB Select ratingFujJde toDobrýSkvělýÚžasný Váš hlas: Žádná Průměr: 3.6 (23 votes)